Článek
Pečení cukroví jsem měla vždycky spojené s určitou posvátností. Ne že bych byla přehnaně úzkostlivá, ale když jde o jídlo, mám svá pravidla. Čisté ruce, čistý stůl, klidná atmosféra. Letos jsem se rozhodla, že si to zpříjemním a pozvu kamarádku, se kterou se známe roky. Myslela jsem si, že to bude hezký společný čas, povídání a pocit, že děláme něco tradičního a uklidňujícího. Jenže místo pohody přišlo znechucení, stud a moment, kdy jsem pochopila, že některé věci už nejde přejít mlčením. Chuť na cukroví se vytratila úplně.
Těsta jsem měla připravená už od rána. Odpočinutá, voňavá, přesně tak, jak to mám ráda. Plán byl jednoduchý. Plnit formičky, válet vanilkové rohlíčky a pak se pustit do slepování. Když zazvonila u dveří, byla jsem naladěná příjemně. Jenže už první minuty mě vyvedly z rovnováhy. Vzala si kabát, položila kabelku a rovnou se hrnula ke stolu. Bez zastavení, bez umytí rukou. Musela jsem navrhnout, že si je půjdeme umýt spolu, aby to nevyznělo nepříjemně.
První varovné signály jsem měla brát vážně
Snažila jsem se to pustit z hlavy a říkala si, že jsem možná jen přecitlivělá. Jenže sotva jsme začaly, přišlo něco, co mě opravdu zaskočilo. Kamarádka si začala brát kousky těsta, ochutnávala je a přitom si automaticky olizovala prsty. A pak se s naprostou samozřejmostí vracela zpátky k těstu. Sahala na něj, tvarovala ho, válela další rohlíčky. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek.
Snažila jsem se být v klidu. Říkala jsem si, že jí třeba nedošlo, jak to působí. Ale ona to dělala pořád dokola. Ochutnat, olíznout, pokračovat. U mazání marmeládou a krémem už jsem byla opravdu na hraně. Každý její pohyb jsem sledovala s narůstajícím odporem. Místo radosti z pečení jsem měla chuť všechno zabalit a vyhodit. A zároveň jsem bojovala sama se sebou, protože jsem nechtěla být ta přehnaně puntičkářská kamarádka.
Smích, který mě dorazil
Nakonec jsem sebrala odvahu a upozornila ji. Řekla jsem to klidně, slušně, bez výčitek. Jenže její reakce mě úplně uzemnila. Začala se smát. Řekla, že moje těsta jsou tak dobrá, že prostě neodolá. Že přece o nic nejde a že to tak dělá vždycky. Ten smích byl horší než samotné olizování. V tu chvíli jsem pochopila, že jí to vůbec nepřijde nevhodné. A že mě vlastně nebere vážně.
Seděla jsem u stolu a cítila, jak mi v hlavě začíná pulsovat bolest. Nejen z té situace, ale z toho pocitu, že jsem byla zesměšněná ve vlastním bytě. V místě, kde jsem chtěla vytvořit něco hezkého. Najednou jsem věděla, že to dál nejde. Vymyslela jsem výmluvu o migréně, řekla jsem, že dnes končíme a že zbytek dodělám jindy. Byla to lež, ale v tu chvíli jsem ji potřebovala.
Chuť, která se už nevrátí
Když odešla, zůstala jsem stát v kuchyni a dívat se na plechy s cukrovím. Najednou mi přišlo cizí. Místo radosti se mi vybavovaly její ruce, její prsty, její smích. Představa, že bych tohle cukroví nabízela rodině nebo si ho sama dala, byla nepříjemná. Chuť byla pryč. Úplně. A s ní i pocit, že jsem udělala něco hezkého.
Možná jsem přehnaná. Možná to někomu přijde malicherné. Ale pro mě to nebylo jen o cukroví. Bylo to o respektu. O hranicích. O tom, že když jsem u sebe doma a dělám něco poctivě, čekám alespoň základní ohleduplnost. A tak jsem letos pochopila, že některé tradice je lepší držet o samotě. Protože ne každá kamarádka patří ke každému stolu. A ne každé cukroví stojí za to sníst.
