Článek
Do starožitnictví jsem zavítala spíš náhodou, protože venku lilo a já potřebovala někam zalézt, než déšť poleví. Ten obchod voněl prachem, dřevem a časem. Procházela jsem mezi policemi plnými porcelánu, knih s oprýskanými hřbety a nábytku, který už dávno přestal být módní. A pak jsem ho uviděla. Obraz v těžkém dřevěném rámu, krajina, na první pohled nic zvláštního – vybledlé barvy, trochu křivá perspektiva. Přesto mě k sobě přitahoval tak, že jsem si ho bez většího rozmýšlení koupila. Možná to byl ten rám. Možná klid, který z něj vyzařoval. A možná něco úplně jiného, co jsem tehdy nedokázala pojmenovat.
Doma jsem obraz postavila ke zdi, že ho později pověsím. Jenže při stírání prachu jsem si všimla, že plátno se na okraji mírně odchlípává. Jako by už nedrželo v rámu tak pevně. Začala mě svrbět zvědavost. Nedalo mi to, a tak jsem se pustila do opatrného uvolňování hřebíčků, které držely plátno na místě. Šlo to pomalu, skoro jako bych otvírala něco posvátného. A pak se to stalo – mezi plátnem a deskou rámu jsem našla složený kus papíru. Ne, nebyl to dopis. Byla to fotografie.
Černobílý snímek, mírně zažloutlý a potrhaný na krajích. Na fotce stála rodina – muž v tmavém obleku, žena s přísným pohledem a dvě malé děti. A přestože jsem je nikdy předtím neviděla, okamžitě jsem věděla, že k nim mám nějaký vztah. Bylo v tom něco zvláštně známého – tvar očí, linie brady, způsob, jakým holčička držela ruce za zády. Položila jsem fotografii pod lampu a chvíli jen hleděla na ty tváře. A pak mi to došlo. Ten muž. Ten pohled. Viděla jsem ho už dřív – na staré fotce z alba mojí babičky.
Neměla jsem po ruce žádný důkaz, ale instinkt mi napovídal, že stojím tváří v tvář svým vlastním předkům. Babička kdysi vyprávěla o svém otci, který se živil jako malíř pokojů, ale prý měl i talent na malování obrazů. Jeden z jeho obrazů se ztratil při stěhování ještě před druhou světovou válkou. Byl to její rodinný příběh, o kterém jsem nikdy nepřemýšlela víc než pár minut. A teď, o několik generací později, jsem možná držela v rukou stopu, kterou k nám osud vrátil oklikou.
Zavolala jsem mámě. Nejdřív tomu nevěřila, ale když přijela a vzala fotku do ruky, mlčela tak dlouho, až jsem začala pochybovat, jestli jsem se nezmýlila. Pak přejela prstem po tváři té ženy na snímku a potichu pronesla, že to je prababička Anna. A vedle ní prapradědeček Josef. Najednou jsme stály uprostřed obýváku obklopené tichem, které mělo v sobě zvláštní váhu. Jako by se na okamžik otevřelo okno do minulosti a my mohly zahlédnout kousek našeho vlastního příběhu, který nám byl dosud skrytý.
Obraz teď visí v mém obýváku. Fotografie je pečlivě uložená v rámečku na poličce. Když se na ni podívám, nemůžu se ubránit pocitu, že ten den v zapadlém starožitnictví jsem nevstoupila jen do obchodu, ale i do dějin své rodiny. Možná si mě obraz našel schválně. Možná čekal celé ty roky, až ho znovu uvidí někdo, komu patřil. A já jsem si uvědomila, že některé věci se nedějí náhodou. Stačí se jen zastavit, podívat se pozorněji – a člověk zjistí, že i obyčejná koupě může být setkáním s vlastní minulostí, kterou jsme ani netušili, že hledáme.
