Článek
Když jsem poprvé souhlasila, že na pár dní pohlídám tříletou holčičku, čekala jsem, že mě čeká výzva. Mám syna Patrika, takže vím, že děti v tomhle věku dokážou být jako malí uragáni – někdy roztomilí, jindy tvrdohlaví, občas i dost nevyzpytatelní. Ale že mě někdo bude opakovaně kousat do ruky, to jsem si opravdu nepředstavovala.
Přesto se přesně to stalo. A já, která se vždy snažím hledat výchovné cesty bez křiku a trestů, jsem nakonec udělala něco, co bych si nikdy nemyslela, že udělám: kousla jsem ji taky. A právě o tomhle zážitku chci dnes psát, upřímně, bez přikrašlování, s pochybnostmi i úlevou, která přišla až později.
Sladká tvářička, ale ostré zoubky
Holčička Anička, byla na první pohled andílek. Velké modré oči, jemné vlásky, úsměv, který by roztál i ledovce na Antarktidě. První hodiny byly fajn – hrály jsme si, povídaly, četly pohádku. Jenže pak přišel čas uklízet hračky.
„Aničko, pojďme uklidit stavebnici, ať tu nemáme nepořádek před obědem,“ říkám mile, s úsměvem. Anička se na mě podívá, a místo odpovědi mi bleskurychle kousne do ruky. Ne silně, ale dost na to, abych zůstala zaskočená. „Au! To se přece nedělá,“ řeknu překvapeně a čekám, co bude dál. Anička se jen usměje, jako by právě vymyslela geniální trik. V tu chvíli jsem si říkala, že to byl asi jen zkrat, možná zkouška, kde mám hranice. Jenže to nebylo naposledy.
Opakované kousání a marné domluvy
Další den se situace opakuje. Když přijde čas jít po obědě spát, Anička se začne vztekat, odmítá jakoukoliv dohodu, a když ji vezmu za ruku, znovu mě kousne. Tentokrát už silněji. Snažím se být trpělivá, vysvětluju, že kousání bolí, že se to nedělá, že mám ráda, když se domluvíme. Zkouším všechno, co znám – laskavost, domlouvání, pevný hlas, ignorování, přesměrování pozornosti.
Anička ale pokaždé, když narazí na hranici nebo zákaz, reaguje stejně: kousnutím. A já začínám být zoufalá. Jednak to bolí, jednak mám pocit, že selhávám – vždyť přece vím, jak na děti mluvit, jak nastavovat hranice, jak být důsledná. Proč to tady nefunguje?
Jak to řešit s maminkou
Celá ta situace je nepříjemná a není mi z ní dobře. Když se zmíním mamince, že mě Anička kousla, překvapeně se na mě podívá: „To snad ne, ona přece nikdy nikoho nekousla!“ říká. A já si v duchu říkám, jestli si to nevymýšlím, jestli jsem něco neudělala špatně. Jenže modřiny na mé ruce mluví jasně. Není pochyb, že se to opravdu děje, ale maminka tomu nechce věřit.
Kousání pokračuje. Nejhorší je to před spaním, když je Anička unavená, podrážděná a nechce uklízet hračky. Ten den mě kousla do ruky hned třikrát. Snažím se zůstat klidná, ale cítím, jak ve mně roste vztek a bezmoc. Už nevím, co dál. Vysvětlování nefunguje, ignorování taky ne, a fyzicky ji držet nechci.
A pak to přijde. Když mě kousne znovu, instinktivně ji jemně kousnu také – ne silně, jen symbolicky, aby pochopila, jaké to je. V tu chvíli se na mě Anička překvapeně podívá, ztuhne, a pak začne plakat. Okamžitě mě zaplaví pocit viny. Co jsem to udělala? Jsem přece dospělá, měla bych mít nadhled, neoplácet dětské chování stejnou mincí.
Ale stalo se. A stalo se něco ještě zvláštnějšího – od té chvíle už mě Anička nikdy nekousla. Začala poslouchat, domluva fungovala, a náš vztah se zlepšil.
Tenhle zážitek mě donutil hodně přemýšlet. O výchově, o hranicích, o tom, co je a není správné. Nejsem na svůj čin pyšná. Nechci tvrdit, že kousnutí dítěte je v pořádku nebo že by to měl někdo opakovat. Ale zároveň vím, že někdy se člověk ocitne ve slepé uličce, kdy selžou všechny „správné“ metody, a zareaguje instinktivně.
Zpětně si myslím, že Anička potřebovala jasnou, srozumitelnou hranici, kterou jí moje slova a domluvy nedokázaly dát. Možná jí chyběla zkušenost, jaké to je, když její chování opravdu bolí. Možná byla zvyklá, že jí všechno projde, a potřebovala zažít důsledky – byť jen symbolicky. Děti jsou často zrcadlem našich emocí a reakcí. Když jim něco vysvětlujeme jen slovy, nemusí to stačit. Potřebují si zažít, že každá akce vyvolá reakci. Samozřejmě, fyzické tresty nejsou řešení, a nechci je obhajovat. Ale tahle situace pro mě byla lekcí v tom, že někdy prostě slova nestačí.
Když jsem se později svěřila mamince, co se stalo, nejdřív byla v šoku. Ale pak mi řekla, že od té doby je Anička doma mnohem klidnější, méně vzdoruje a je s ní lepší domluva. Možná to byl opravdu zlomový okamžik, kdy pochopila, že některé věci se prostě nedělají. Nechci říct, že by měli dospělí oplácet dětem jejich chování. Ale chci říct, že výchova je někdy šedá zóna, kde neexistují univerzální návody. Každé dítě je jiné, každá situace je jiná, a někdy nás děti zaskočí tak, že musíme improvizovat.
A Anička? Dneska už mě nekouše. Smějeme se spolu, hrajeme si, a když přijde čas uklízet hračky, většinou stačí říct: „Pamatuješ, jak jsme si jednou ukázaly, že kousání bolí?“ Usměje se, kývne a jde uklízet. A já vím, že jsme to zvládly – i když ne úplně podle příruček.
Možná právě v tom je kouzlo každodenního života s dětmi. Nikdy nevíte, co vás čeká.
