Článek
Sbalila jsem malého do autosedačky a vyrazila do obchodního centra. Po cestě usnul, tak jsem doufala, že zaparkuju rychle, skočím do obchodu a bude to za mnou. Měla jsem trochu štěstí – jedno volné místo pro rodiče s dětmi přímo u vchodu. Blikla jsem směrovku a pomalu najížděla. Jenže v tu chvíli se vedle mě objevilo obrovské SUV a bez jakéhokoliv náznaku zpomalení vklouzlo na to místo přede mnou. Řidička neměla žádné dítě v autě, ani autosedačku, nic, jen telefon na uchu a výraz, že svět jí patří. Velké sluneční brýle na očích a ten samolibý výraz, že kdo má větší auto, má i větší právo. Zůstala jsem sedět za volantem s pusou dokořán. Pořád jsem doufala, že si uvědomí, co udělala, že se možná jen přehlídla. Nestalo se. Vystoupila, pohodila vlasy, zamkla auto a začala si rtěnkou upravovat rty v zrcátku.
Otevřela jsem okénko a slušně ji požádala, jestli by mohla přeparkovat, že jsem tady s miminkem a vážně potřebuju to místo, protože jinde se s kočárkem prostě nevejdu. Pohlédla na mě přes brýle a bez jediného náznaku pochopení odsekla: „To je tvůj problém, ne můj. Já jsem tu byla první.“ Jako kdyby na tom záleželo. Nebyla, ale to už byla druhá věc. Hlavně že byla drzá. Taková ta drzost, která vás odzbrojí.
Vylezla jsem z auta a pokusila se jí ještě klidně vysvětlit, že ta místa jsou opravdu pro rodiče s dětmi – mají širší rozestupy právě kvůli tomu, aby se dal pohodlně vyndat kočárek, autosedačka, aby se dítě nevyndavalo v těsném prostoru, kde hrozí, že poškodíte vedlejší auto. A vůbec, místa pro rodiče s dětmi jsou vyhrazená- tečka. Myslela jsem si, že když jí to řeknu normálně, bude schopná ustoupit. Jenže to jsem byla hodně naivní.
„To si měla zůstat doma. Nebo si zavolej taxi. Nejste tady jediný, vy, co máte děti,“ procedila mezi zuby a tvářila se, že snad já obtěžuji ji. A pak začala zvyšovat hlas. „Nech mě na pokoji, ty hysterko. Když nezvládáš parkovat, nemáš si pořizovat dítě.“ Tohle mi řekla. Před lidmi, kteří kolem procházeli. A ti se – jak už to bývá – raději otočili jinam, nebo vytáhli telefon a začali natáčet. Jak snadno se z člověka, který jen chtěl vyzvednout plenky, stane střed pozornosti a jen zírá na lidskou drzost.
Zaparkovala jsem o tři místa dál, kde se zrovna uvolnilo místo. Když jsem vystoupila a chtěla otevřít zadní dveře abych vyndala malého z auta, udělala krok ke mně a sykla: „Já ti fakt jednu vrazím, jestli mi ještě jednou něco řekneš.“ Úplně klidně, bez jediné emoce. Prostě výhrůžka. Měla jsem co dělat, abych neřekla něco ostřejšího, ale věděla jsem, že když se nechám vyprovokovat, skončím za blázna já. Ale miminko, které se mezitím probudilo a začalo plakat, mě vrátilo zpátky do reality.
Ta žena byla nastartovaná do útoku, nemělo smysl něco vysvětlovat, cokoliv jsem řekla, šlo jedním uchem tam a druhým ven. Místo pochopení následoval proud slov, který nechcete slyšet. „Tak si kup menší auto, nebo nelez mezi lidi, když to nezvládáš! Nejste tu samy, matky!“
Ona se vyloženě chtěla hádat a vytáčela sama sebe víc a víc. Raději jsem se k ní otočila zády a přestala si jí všímat, v tu chvíli to bylo nejlepší řešení. Odešla jsem do obchodu s plačícím prckem a s hlavou plnou myšlenek. Ještě za mnou něco volala, ale já už jsem jí neřešila.
Přála jsem si jen rychle nakoupit a vypadnout z obchodu i z parkoviště.
Cestou domů jsem si přehrávala celou scénu znovu a znovu. Ne kvůli ní – tu už si nechci připomínat – ale kvůli sobě. Protože jsem neudělala nic špatně. A přesto jsem se cítila ponížená. Cítila jsem se, jako bych snad žádala o něco navíc. Nedokážu pochopit, proč se z nás stali lidi, kteří se hádají kvůli něčemu tak banálnímu, jako je parkování? Kdy se základní ohleduplnost změnila v boj o prostor, kde vyhrává ten, kdo je víc hlučný, arogantní nebo prostě bezpáteřní?
Přeji si, aby se nestávalo, že místa pro rodiče zabírají lidé, kteří tam prostě nemají co dělat. Aby se někdo nebál ozvat, protože ví, že ostatní kolem něj se ozvou taky. Aby taková drzost, jako jsem zažila já, nebyla normální.
Aby místo pro rodiče s dětmi zůstalo opravdu místem pro rodiče s dětmi. A ne hřištěm pro bezohledné a arogantní jedince, kteří si myslí, že svět je jejich. Protože – upřímně – co jiného než bezohlednost způsobí, že málem dostanete facku za to, že si jdete koupit plenky?
