Článek
Ondřej Sokol patří k nejvýraznějším osobnostem současné televizní a divadelní scény. Komediální timing má v malíku, improvizace je jeho doménou, ať už v show Partička, Tvoje tvář má známý hlas nebo při moderování soutěže Na lovu. Působí sebejistě, s nadhledem, jako by žádné stíny na jeho duši neexistovaly. Jenže realita bývá jiná, komplikovanější. A v jeho případě dlouho zůstávala skrytá i jemu samotnému.
Od dětství čelil tomu, co mu život nadělil bez ptaní. Zraková vada, kvůli které byl nucen nosit silné brýle a oční klapku, z něj už v raném věku udělala terč. Spolužáci mu to nedarovali. A nebylo to jen o zlobě dětí – jeho svět byl prostě jiný. Nejasný, rozmazaný, a nejen obrazně. Měl výraznou oční vadu, která mu komplikovala život do té míry, že se dodnes neobejde bez pomoci lupy a je téměř slepý na jedno oko. V raném věku to lékaři zkoušeli napravit, ale později už nebylo co zachraňovat.
S tím, že svět vidí jinak, se sžil. Se šikanou, kterou si kvůli svému vzhledu a uzavřenosti zažil, jakbysmet. Ale až o mnoho let později dostal do rukou klíč, který mu zpětně vysvětlil i další vrstvy jeho osobnosti. Aspergerův syndrom. Diagnózu poruchy autistického spektra se dozvěděl až v dospělosti – a možná právě proto mu její pojmenování přineslo nečekanou úlevu. Konečně rozuměl, proč mu některé situace tak vadí, proč ho drobnosti vyvádějí z rovnováhy nebo proč občas raději zůstává doma, než by čelil společnosti.
Začal rozumět sobě. Neznamená to, že by se všechno rázem zjednodušilo. Jen přestal bojovat s věcmi, které jsou zkrátka součástí jeho nastavení. Věděl už, že to není slabost, ale struktura jeho mozku, co ho nutí mít věci přesně tam, kde mají být. Na jevišti to může být problém – stačí, aby někdo posunul židli, a v jeho hlavě se rozjede nechtěný kolotoč. Není schopen pokračovat v roli, dokud věc nevrátí na místo. Pro herce, který jinak působí jako uvolněný profík, je to zvláštní paradox.
Do společnosti se nevždy těší. Mívá období, kdy má potřebu se stáhnout, kdy se mu nechce mezi lidi, a vlastně ho samotného to zneklidňuje. Jít ven a být středem pozornosti není pokaždé snadné, přestože se živí právě tím. Může to znít jako protimluv, ale právě tady se projevuje jedna z největších výzev – hrát roli sebevědomého baviče, když uvnitř přichází útlum.
Navenek to však málokdo pozná. Vedle něj stojí snoubenka Nikol Šantavá, o jednadvacet let mladší žena, která ho podporuje a stojí mu po boku. Lidé jejich vztahu často věnují pozornost právě kvůli věkovému rozdílu, ale zdá se, že právě klid a pochopení, které mezi nimi panuje, Ondřej potřebuje nejvíc.
Jeho příběh ukazuje, že i ten, kdo dává druhým radost a smích, si nese svá břemena. A někdy právě ti nejvtipnější bývají těmi, kdo zápasí s neviditelnými překážkami. Aspergerův syndrom je sice celoživotní, ale pro něj se z diagnózy stalo poznání, nikoliv nálepka. A možná právě to mu umožnilo být sám sebou – s vědomím, že jeho mozek zkrátka funguje jinak. Ne hůř. Jen jinak.
Za tu lehkost a humor, které na scéně rozdává plnými hrstmi, se nejednou platí jinou mincí – tichou vyčerpaností, pochybami a vnitřní osamělostí. Ale Ondřej Sokol je důkazem, že i s tím se dá žít naplno. Bez patosu. A s nehasnoucí jiskrou, která z něj dělá jednoho z nejoriginálnějších tvůrců u nás.
Zdroje: iDnes, CNN Prima News, Podcast – Čestmír Strakatý, Healthline
