Článek
Když jsem si brala manžela, věděla jsem, že si beru i jeho rodinu, jen jsem netušila, že součástí balíčku budou létající uzeniny a veřejné scény v obchodě. Na začátku jsem se opravdu snažila být milá, vstřícná a chápající. Říkala jsem si, že každá rodina má svá specifika a že si na sebe časem zvykneme. Jenže moje tchyně je typ člověka, u kterého nikdy nevíte, v jaké náladě se zrovna probudí a jaký den vás čeká.
Jednou je přehnaně starostlivá, podruhé výbušná a jindy teatrální tak, že by strčila do kapsy kdejakou herečku. Nejhorší je, že její emoce jdou vždycky naplno a bez varování. Neexistuje žádná přechodová fáze. Všechno je buď v pořádku, nebo je zle. A většinou je zle ve chvíli, kdy to čekáte nejméně. Manžel si na její výkyvy zvykl už dávno, ale já jsem se ocitla v úplně novém světě.
Když emoce létají vzduchem
Poprvé jsem si uvědomila, že to s ní nebude jednoduché, při obyčejném rodinném obědě. Něco jí nesedlo, možná poznámka, možná pohled, dodnes to vlastně nikdo přesně neví. V jednu chvíli mlčela a v další už držela v ruce talíř s jídlem. Než jsem stihla zareagovat, obsah skončil na stole a část i na zemi. Husa s knedlíkem a zelí všude kolem. Seděla jsem tam v šoku a nechápala, co se právě stalo.
Manžel se snažil situaci uklidnit, ale bylo pozdě. Tchyně odešla do pokoje, práskla dveřmi a zbytek oběda byl plný trapného ticha. Tehdy jsem si poprvé řekla, že tohle nebude jen o drobných neshodách. Že to bude spíš nekonečný sled situací, které se nedají naplánovat ani ovlivnit. A že se budu muset naučit reagovat rychle a s nadhledem, jinak se zblázním.
Veřejná scéna bez varování
Druhá situace přišla o pár týdnů později v obchodě. Šli jsme nakoupit jen pár věcí, nic velkého. Všechno probíhalo normálně, dokud tchyně nezačala nahlas komentovat ceny a kvalitu zboží. Nejdřív jsem to brala jako její klasické reptání. Jenže pak se její hlas začal zvyšovat a přidaly se výčitky směrem k prodavačce, která za nic nemohla. Lidé kolem nás se zastavovali a dívali se.
Vyvrcholilo to ve chvíli, kdy tchyně zakopla o vlastní tašku, zaklela tak hlasitě, že se otočila půlka obchodu, a následně se rozplakala. Já stála vedle ní rudá studem a přála si zmizet. Prodavačka nevěděla, jestli se smát nebo volat vedoucího. Manžel se snažil situaci zachránit, ale škody už byly napáchané. Ten den jsem pochopila, že s tchyní se člověk nikdy nemůže cítit úplně v klidu.
Jak se s tím naučit žít
Dnes už vím, že ji nezměním. Můžu změnit jen to, jak na její chování budu reagovat. Naučila jsem se držet si odstup, nebrat si všechno osobně a hlavně neřešit věci před cizími lidmi. Když přijde další výbuch, snažím se zůstat klidná a připomínat si, že to není moje selhání. Je to prostě její způsob, jak funguje.
Život s tchyní mě naučil hodně o sobě samé. O trpělivosti, hranicích i o tom, že humor je někdy jediná záchrana. Nečekám, že se něco zázračně změní, ale vím, že to zvládnu. A i když někdy odcházím z obchodu s pocitem totálního trapasu, doma se tomu dokážeme zasmát. Protože s tchyní nikdy nevíte, co přijde. A právě to je na tom celé nejvyčerpávající i nejabsurdnější zároveň.
