Článek
Když jsme vyráželi na ten víkendový pobyt, brala jsem to jako únik od všeho, co se mi poslední týdny kupilo v hlavě. Práce, děti, povinnosti, věčný koloběh, ve kterém člověk občas přestane vidět sám sebe. Přiznávám, že jsem se těšila hlavně na ticho. Na to, že budu aspoň chvíli někde, kde po mně nikdo nic nechce. Manžel jel spíš kvůli mně, to jsem poznala. Tvrdil, že potřebujeme vypnout oba, ale už jsem ho znala dost dobře na to, abych věděla, že se snaží uhasit mé podrážděné nálady a věčné unavené povzdechy.
Hned po příjezdu mě překvapilo, jak lehce mezi námi panovalo ticho, které ale nebylo nepříjemné. Jen klidné, nikdo nemusel nikam spěchat. Ubytovali jsme se, sedli si na balkon a já poprvé po dlouhé době cítila, lehké napětí. Jenže ono zvláštní napětí, takové to jemné, sotva postřehnutelné, bylo ve vzduchu a to „Něco“, co jsem si neuměla pojmenovat. Možná proto, že jsem se už dlouho na svého manžela dívala spíš jako na někoho, kdo obstarává praktické části našeho života, než jako na muže, který má svoje sny, schopnosti nebo skryté stránky.
A právě ty se začaly pomalu objevovat.
První náznak přišel večer. V hotelové restauraci hrála naživo kapela, nic velkého, spíš tři kluci s kytarou. Dali jsme si po skleničku vína a poslouchali. A když kluci začali improvizovat a jeden z nich povzbudil hosty, ať se přidají, já se automaticky stáhla do sebe. Vždycky jsem byla ta, která zůstává radši v pozadí, i když uvnitř mě to lákalo. Jenže můj manžel – ten, co vždy tvrdil, že má hudební hluch – se najednou zvedl. Bez varování. Jako by šel zkontrolovat, jestli jsme zaplatili. Jenže on šel přímo ke kapele.
Nejdřív jsem si myslela, že se ptá na něco ohledně repertoáru, ale pak jsem viděla, jak si bere od jednoho z kluků kytaru. Sedla jsem si blíž ke stolu a připadala si trochu trapně za oba, protože jsem čekala, že to celé skončí nějakou toužebnou snahou o tři akordy, které nevyjdou. Jenže on začal hrát. A hrál… dobře. Překvapivě dobře. Tak dobře, že hosté kolem na chvíli ztichli. A já taky. A dokonce i zpíval a bylo to krásné.
Chvíli jsem nevěděla, jestli mám pocit provinění, že jsem o tom neměla ani tušení, nebo hrdosti, že muž, se kterým žiju třináct let, má v sobě něco, co jsem přehlédla. Vypadal jinak. Uvolněně. Sebejistě. Jako někdo, kdo se po dlouhé době nadechl naplno a řekl světu: ještě jsem tady.
Když se vrátil ke stolu, v očích měl tichou radost. Trochu nesmělou, ale hlubokou. A já najednou neměla slova. Nepotřeboval je. Stačilo, když položil ruku na mou a jen tak, bez vysvětlení, jemně stiskl.
Druhý den přišel další moment, který mě zasáhl ještě víc. Hotel pořádal dopolední workshop – výroba drobných dřevěných dekorací. Mně to přišlo jako zbytečnost, ale on chtěl jít. A tak jsem šla s ním, protože jsem cítila, že něco se v něm pohnulo. A možná i ve mně.
Instruktor rozdával malé kousky dřeva, dláta a smirkové papíry. Očekávala jsem, že tam budeme oba sedět jako nezkušení amatéři. Jenže on se toho dotkl způsobem, který byl až překvapivě jistý. Dřevo mu doslova povolovalo pod prsty. Byl soustředěný, tichý, a měl v sobě zvláštní klid, který jsem u něj doma už roky neviděla. Nikdy jsem nepoznala, že má vztah k řemeslu. Že v tom najde radost. Nebo že to vůbec umí.
A právě tehdy jsem pochopila, o čem ten náš víkend vlastně je.
Celé ty roky jsem ho viděla jako člověka, který umí opravit kapající kohoutek a vypočítat rozpočet. Ale ne jako muže, který má cit pro hudbu, trpělivost pro detaily, a skrytou vášeň pro něco, co mu nikdo doma nedává prostor dělat. Nikdy si nestěžoval. Nikdy nenaznačil. Prostě jen žil v rytmu, který jsme mu nastavili. A teď, na tom víkendu, se na chvíli vymanil z role, do které jsme ho společně vtlačili.
Když jsme se vraceli domů, v autě bylo jiné ticho než při cestě tam. Tehdy bylo naplněné únavou. Teď měkkým respektem. Na chvíli jsem si uvědomila, že člověk může být s někým roky a přesto o něm netuší důležité věci.
A tak jsem si slíbila jednu věc. Že příště, když budu mít pocit, že manžel nedělá nic navíc nebo že se točíme v kruhu, si vzpomenu na ten víkend. Jak válí na kytaru. Na vůni dřeva mezi jeho prsty. A na to, že člověk, kterého mám doma, je super chlap.
