Článek
Ale rozhodně jsem nečekala to, co následovalo. „Pořídila jsem si norka!“ oznámila mi nadšeně, jako by mi právě sdělovala, že si koupila nový hrneček do kuchyně.
Chvilku jsem nevěděla, jestli jsem se přeslechla, nebo se jedná o nějaký vtip. „Mami, myslíš jako… tu šelmu? To zvíře, co normálně žije v přírodě a má pověst agresivního zabijáka?“ Máma ale mluvila naprosto vážně. „Ano, přesně toho! Je nádherný, takový heboučký a má krásné oči!“
Sedla jsem si a snažila se pochopit, co se stalo. Moje máma, úplně normální ženská, která si doteď vystačila maximálně s pokojovými rostlinami a jedním líným kocourem, se rozhodla adoptovat norka. Prý ho zachránila z nějaké farmy, kde ho čekal nehezký osud, a nemohla se dívat na to, jak takové krásné zvíře skončí jako součást luxusního kabátu.
„A kde ho máš?“ zeptala jsem se s obavou. „No, v obýváku!“ oznámila mi vesele, jako by šlo o křečka. „Udělala jsem mu tam pelíšek vedle televize. Ještě si zvyká, ale myslím, že to bude v pohodě!“
V pohodě. Máma má v obýváku norka a myslí si, že to bude v pohodě. Připomněla jsem si několik faktů, které jsem o těchto zvířatech znala – jsou extrémně agresivní, mají neuvěřitelně ostré zuby a velmi rádi koušou. Přidala jsem k tomu představu jejího gauče, který byl ještě včera v bezvadném stavu, a mámina krvácející ruka mi vyvstala před očima sama od sebe.
„Mami, a víš, že norci nejsou domácí mazlíčci?“ zkusila jsem opatrně. „Oni nejsou jako kočky nebo psi. Jsou divocí, potřebují hodně prostoru, vodu, a hlavně nejsou zvyklí na lidi…“
Máma mě ale okamžitě přerušila. „Ale kdepak, tenhle je jiný! Hned první den mi dal pusinku na ruku! No dobře, trošku mě kousnul, ale to bylo jen takové laškování. Víš, co říkají, když tě zvíře kousne? Že si tě označilo jako svého!“ Byla nadšená, zatímco já se snažila nevnímat, jak mi v hlavě bliká varovný signál. Uteč!
Za pár dní jsem se k ní vydala na návštěvu, abych toho „andílka“ viděla na vlastní oči. Hned u dveří mě přivítal chaos. Koberec byl roztrhaný, záclony podivně visely na jedné straně a v rohu pokoje se povalovaly rozhryzané pantofle. A uprostřed toho všeho seděl norek. Malý, černý, s pronikavýma očima a drzým výrazem.
„To je on!“ zvolala máma nadšeně, zatímco já zůstala stát jako opařená. „Jmenuje se Norbert!“
Norbert na mě vrhl hodnotící pohled a pak se s překvapivou rychlostí vrhl na mámin rukáv. Začal ho tahat, kousat a mrskat sebou jako posedlý. Máma se tomu smála a hladila ho po hlavě. „Vidíš? Je tak hravý!“
„Mami…“ začala jsem opatrně. „Nechci ti kazit radost, ale tohle není hra. On tě doslova trhá.“
Máma jen mávla rukou. „Ale prosím tě, to je jeho způsob, jak mi projevuje lásku!“ Podívala se na něj a něžně dodala: „Že ano, Norberte?“
V tu chvíli Norbert skočil na stůl a srazil na zem vázu. Ta se roztříštila na milion kousků. Máma se jen usmála. „No jo, holt je to ještě miminko!“
Seděla jsem tam, sledovala tuhle absurdní scénu a snažila se pochopit, co se to děje. Máma, vždy tak rozumná a praktická, se rozhodla žít pod jednou střechou se zvířetem, které bylo schopné zmasakrovat kachnu během pár vteřin. A co víc, ona v tom viděla roztomilost!
Pak se stalo něco, co jsem tak trochu očekávala. Norbert se rozhodl prozkoumat mě. Připlížil se, očichal moje boty a pak se mi bez varování zakousl do kotníku.
„Au!“ vykřikla jsem a automaticky jsem ucukla. Máma hned začala chlácholit: „Ale no tak, jen si tě testuje! Neboj, to je normální. To znamená, že tě přijímá!“
Ne, to znamená, že mě právě pokousal norek, mami!
Bylo mi jasné, že má smysl se hádat asi tak stejně jako s betonovou zdí. Rozhodla jsem se, že tomu dám čas a uvidím, jak se to bude vyvíjet. Každopádně jsem mámě důrazně doporučila, ať si zjistí víc informací o chovu norčích mazlíčků (což, mimochodem, snad nikdo normální nedělá).
O týden později mi máma zavolala. „Víš, asi jsi měla pravdu,“ začala opatrně. „Norbert je trochu… náročnější, než jsem čekala. Roztrhal mi peřinu, vykousal díru do pohovky a dneska ráno se pokusil utéct z bytu komínem. Možná bych ho měla dát někam, kde mu bude líp…“
Oddechla jsem si. „To zní jako skvělý nápad, mami. Existují záchranné stanice pro divoká zvířata, které by mu mohly najít vhodný domov.“
A tak nakonec Norbert skončil v malé rezervaci, kde měl dost prostoru a vody, což byla pro něj ideální varianta. Máma se s ním loučila se slzami v očích, ale uznala, že to tak bude lepší.
„Víš, možná si radši pořídím něco klidnějšího,“ zamyslela se. „Třeba fretku?“
Podívala jsem se na ni a v duchu se modlila, aby ji to co nejdřív přešlo.
Jestli si totiž někdy pořídí třeba vydru, tak už vážně nevím, co budu dělat.
