Článek
Když jsem byla malá, náš starý jezevčík spal stočený do klubíčka u nohou postele a ráno mě vítal radostným štěkotem. Dýchal se mnou, chodil se mnou, žil se mnou. Proto mě znovu a znovu zaskočí, když vidím, jak se dnes běžně prodávají kovové klece a lidé o nich mluví jako o „bezpečném útočišti“ pro psa. Pro mě to zní spíš jako eufemismus pro malou vězeňskou celu.
Kamarádka si nedávno pořídila štěně. Malý, chlupatý uzlík energie, co měl oči jako kávová zrna. Byla nadšená. Po pár dnech mi poslala fotku, jak leží v kovové kleci, přikryté dekou, aby „nerušil“. Prý tak bude vědět, kde je jeho místo, a zvykne si. Když jsem se na ten obrázek dívala, srdce mi sevřelo něco nepříjemného. Viděla jsem drobnou siluetu, stisknutou do kouta, a přemýšlela, jestli chápe, proč nemůže ke své člověčí smečce. Jestli mu nedochází, že je vyloučený z dění, z tepla, z blízkosti.
Rozumím, že každý má své metody. Že někdo nechce, aby pes okusoval nábytek nebo lezl na gauč. Ale já psa nepořizuji kvůli tomu, aby seděl někde stranou a čekal, až si na něj udělám čas. Pořizuji si ho proto, aby se stal součástí každého dne – i toho chaotického, hlučného, neuhlazeného. Abychom spolu sdíleli prostor, radost, drobné okamžiky. Věřím, že pes v bytě se naučí hranice, když mu je budu trpělivě ukazovat, a že k tomu nepotřebuje zavřené dveře z drátů.
Jednou jsem u známých viděla velkého labradora, který se celý den nemohl hnout dál než na dva kroky. Čekal, až se večer vrátí domů, aby ho na chvíli pustili ven. Stál tam, ocas u nohou, oči bez jiskry. Když konečně otevřeli klec, nevrhl se k nim radostně, jen opatrně vyšel, jako by si nebyl jistý, jestli má povolení nadechnout se. Tehdy jsem si uvědomila, jak strašně snadno se pes může proměnit z veselého parťáka na tichého, rezignovaného tvora, který se naučil, že jeho místo je tam, kam ho zavřou.
Možná si někdo řekne, že přeháním, že psy to netrápí. Že klec je prý jejich bezpečné útočiště. Jenže já, když vidím zvíře za mřížemi, necítím bezpečí. Vidím omezení. A vím, že kdybych já byla pes, chtěla bych cítit teplo lidských nohou, slyšet smích z kuchyně, mít možnost natáhnout packu a dotknout se svého člověka. Ne čekat, až mě pustí.
Nedávno jsem seděla doma na zemi, opřená o gauč, a můj pes si ke mně přilehl. Těžká hlava na stehně, klidný dech, občasné pohupování ocasu. V tu chvíli mi došlo, že tohle je ono „místo“, které si pes zaslouží. Ne kout oddělený mřížemi, ale kousek našeho společného života. Myslím, že kdo si psa pořídí, měl by počítat s tím, že jeho přítomnost není věc na příděl. Je to závazek – a taky radost – sdílet prostor a čas. A když už má pes mít své místo, nechť je to místo v našem světě, ne za jeho hranicemi.
