Článek
Ricciarelli patří do druhé kategorie. Voňavé, vláčné a neodolatelné. Jakmile je ochutnáte, pochopíte, proč se po nich doslova zapráší. Já je zařadila mezi vánoční cukroví, ale někdy je peču i jen tak během roku.
Ricciarelli nejsou obyčejné sušenky. Už na první pohled působí nenápadně, ale skrývají v sobě chuť Itálie, slunce a tradice, která se předává po generace. Jejich základem jsou pražené mandle, citronová kůra a cukr, nic víc, nic míň. A právě v té jednoduchosti je jejich síla. Když se suroviny spojí správně, vznikne něco, co chutná luxusně, aniž by to působilo složitě nebo okázale.
Podle Emanuela Ridiho mají Ricciarelli jednu zásadní vlastnost. Nehrají si na efekt, ale na poctivost. Mandle musí být kvalitní, voňavé a jemně upražené, aby pustily olej a chuť. Citron nesmí přebít vše ostatní, jen jemně podtrhnout sladkost a dodat svěžest. A cukr má být tak akorát, aby sušenky nebyly přeslazené, ale pořád lákavé. Výsledkem je chuť, která se rozvine postupně a zůstane v paměti.
Budete potřebovat:
300 g vyloupaných mandlí
225 g cukru
Šťávu z půlky citronu
2 bílky z velkých vajec
Půl čajové lžičky vanilkového a mandlového extraktu
Moučkový cukr na poprášení
Když rozhodují detaily a trpělivost
Příprava Ricciarelli není o spěchu. Už samotné pražení mandlí chce klid a pozornost. Jakmile se spálí, je po všem. Správně upražené mandle ale voní tak, že máte chuť je jíst jen tak. Právě tahle fáze rozhoduje o tom, jestli budou sušenky průměrné, nebo výjimečné. Emanuel Ridi na detailech vždy trvá a u Ricciarelli to platí dvojnásob. Mandle nasypejte na plech a pražte při 160°C zhruba 15 minut, pozor ať nejsou příliš hnědé.
Pražené vychladlé mandle, polovinu cukru a citronovou šťávu rozemelte v robotu, až je směs jemná. Z bílků ušlehejte tuhý sníh a přidejte zbytek cukru. Všechno spojte a nakonec přidejte vanilkový a mandlový extrakt. Těsto není tekuté ani tuhé, je poddajné a hebké. Tvarování sušenek je skoro meditativní. Každá je trochu jiná, žádná není dokonalá a právě to jim dodává kouzlo. Nejsou to sušenky z formy, ale malé originály. Dělám malou lžičkou válečky, které trochu promáčknu prstem. Těsto je lepkavé, při práci si vlhčím ruce vodou. Sušenky peču v horkovzdušné troubě při 160°C asi 20 - 25 minut, když jsou lehce zlatavé, vyndám. Pak ještě popráším moučkovým cukrem.
Chuť, která vám připomene Itálii
Jakmile se Ricciarelli upečou, rozvoní celý prostor. Ne vtíravě, ale hřejivě. Vůně mandlí a citronu se mísí tak přirozeně, že působí uklidňujícím dojmem. Sušenky zůstanou uvnitř vláčné, lehce popraskané na povrchu, přesně tak, jak mají být. Když se do nich zakousnete, nejdřív ucítíte jemný cukrový obal, pak mandle a nakonec svěží dozvuk citronu.
To nejzajímavější ale přichází až po chvíli. Ricciarelli nejsou sušenky, které zmizí z hlavy hned po dojedení. Člověk má chuť sáhnout po další, i když si říká, že už stačilo. A pak ještě po jedné. A najednou je talíř prázdný. Přesně proto se po nich zapráší. Ne proto, že by byly malé, ale proto, že jsou nečekaně návykové.
Ricciarelli mají jednu velkou výhodu. Hodí se ke slavnostním příležitostem i k obyčejnému dni. Nepůsobí těžce, nejsou přeplácané a nepotřebují žádné krémy ani polevy. Stačí samy o sobě. Emanuel Ridi je prezentuje jako důkaz, že dobrý recept nepotřebuje složitost, ale cit.
Každá várka bude trochu jiná, podle mandlí, podle citronu, podle nálady. Ale pokaždé budou chutnat tak, že si řeknete, že tenhle recept stojí za to. Nejen kvůli chuti, ale i kvůli pocitu, že jste si domů přenesli kousek Itálie. A to je přesně ten důvod, proč se po nich vždycky zapráší.
