Článek
Byla to úplně běžná rodinná oslava, kdy nikdo nečekal neobyčejné oznámení. U stolu seděla babička, která tradičně rozkrajuje svůj pověstný makovec, děti pobíhaly kolem a v pozadí hrála rádio, které nikdo neposlouchal. Všichni jsme se smáli, řešili, kdo má letos nejhezčí rajčata, a já už v duchu plánovala, jak večer padnu do postele. Prostě klasika.
A pak, mezi druhým zákuskem a třetí kávou, se můj muž zvedl, poklepal lžičkou o hrnek a prohlásil: „Já bych chtěl adoptovat kozu z farmy.“ V tu chvíli se zastavil čas. Nejdřív bylo ticho, pak se ozval tlumený smích a babička se zeptala, jestli je to nějaký nový vtip. Ale můj muž měl v očích ten svůj vážný pohled – ten, který znamená, že to myslí smrtelně vážně.
Přiznám se, že jsem v první chvíli nevěděla, jestli se mám smát, nebo začít googlit, kolik stojí koza a jestli se vejde do našeho bytu. Děti začaly nadšeně jásat, že budou mít doma zvířátko, a tchán poznamenal, že hlavně ať to není kozel, protože ten prý smrdí. Mezitím už manžel vysvětloval, že nejde o to přivézt kozu domů, ale adoptovat ji „na dálku“, podpořit malou farmu a zároveň ukázat dětem, odkud se berou potraviny.
Proč zrovna koza?
Když jsem se ptala, proč zrovna koza, odpověděl s úsměvem: „Protože je to zvíře, které je chytré, užitečné a sympatické. A navíc – kozí sýry přece milujeme!“ Přiznám se, že v tu chvíli mi to vlastně začalo dávat smysl. Vždyť kolikrát jsme dětem vysvětlovali, že mléko se samo nevyrobí v krabici a že za každým jogurtem je nějaký příběh.
Manžel mi ukázal web malé farmy, kde nabízeli možnost „adopce“ zvířete. Za příspěvek na krmení a péči jsme měli pravidelně dostávat fotky, informace o naší koze a jednou za čas ji mohli přijet navštívit. Najednou jsem si představila, jak jedeme s dětmi na výlet, oni si hladí kozu a já mám pocit, že děláme něco smysluplného.
Rozvinula se rodinná diskuze: Koza jako hlavní téma
Jak už to na rodinných oslavách bývá, téma kozy ovládlo stůl na zbytek dne. Každý měl co říct. Babička vzpomínala, jak v dětství dojila kozy a jak bylo kozí mléko lékem na všechno. Děti chtěly vědět, jestli si budou moct kozu pojmenovat. Švagr vtipkoval, že bychom měli adoptovat rovnou celé stádo, a sestřenice hledala na internetu, jestli se dá koza naučit chodit na vodítku.
Já jsem mezitím přemýšlela, jak moc se náš život změnil. Dřív jsme řešili, kam pojedeme na dovolenou, jakou koupíme televizi nebo jestli máme dost peněz na nový gauč. Teď jsme seděli u stolu a vážně debatovali o tom, jestli je lepší adoptovat kozu, ovci nebo prase. A víte co? Bylo to vlastně osvobozující.
Celá tahle „kozí aféra“ nás přiměla zpomalit a zamyslet se nad tím, co je pro nás důležité. Najednou jsme se začali bavit o věcech, které jsme dlouho odkládali. O tom, jak chceme, aby děti vyrůstaly s vědomím, že za každým produktem v obchodě je někdo, kdo se o něj stará. O tom, že i malá pomoc může mít smysl. A taky o tom, že je fajn dělat věci, které nejsou jen praktické, ale i trochu bláznivé.
Manžel byl najednou v roli vizionáře. Začal plánovat, jak budeme jezdit na farmu, jak si děti povedou deník o „naší“ koze a jak budeme sledovat, jestli se jí narodí kůzlátka. Já jsem se nejdřív smála, ale pak jsem si uvědomila, že je to vlastně krásné. V době, kdy se všechno točí kolem peněz a výkonu, je fajn udělat něco jen tak, pro radost a dobrý pocit.
Koza jako symbol
Možná to zní směšně, ale ta koza se pro nás stala symbolem. Symbolem toho, že i v bláznivém světě plném špatných zpráv se dá najít něco pozitivního. Že můžeme být součástí něčeho většího, i když je to „jen“ podpora jedné farmy. A hlavně – že rodina je o tom, že se dokážeme společně zasmát, pohádat i nadchnout pro úplně obyčejné věci. Někdy je lepší nechat věci plynout a dát jim šanci. Díky tomu jsme zažili spoustu legrace, děti měly téma na slohovku do školy a my jsme si uvědomili, že život nemusí být pořád jen vážný.
Navíc – když jsme pak na farmu opravdu jeli a viděli „naši“ kozu naživo, došlo mi, jak málo stačí k tomu, abychom udělali něco dobrého. Děti byly nadšené, koza nás očuchala a já jsem měla pocit, že jsme udělali něco správného. A to je, myslím, pocit, který v dnešní době stojí za to.
Pokud vám někdo v rodině oznámí, že chce adoptovat kozu, nebraňte se tomu. Možná vás to překvapí, možná se vám to bude zdát bláznivé, ale dejte tomu šanci. Nikdy nevíte, kam vás tahle „šílenost“ zavede. Třeba zjistíte, že potřebujete ve svém životě víc koz – nebo aspoň víc smíchu a společných zážitků.
