Článek
Všechno začalo docela nevinně. David už týdny před výročím naznačoval, že chystá něco velkého. „Bude to překvapení, jaké jsi ještě nezažila,“ říkal s tím svým tajemným úsměvem, který u něj znám už skoro dvacet let. Myslela jsem si, že konečně pochopil, že bych ráda nějaký ten šperk nebo že si vzpomněl na to, jak jsem mu před půl rokem ukazovala letáky s pobyty na horách. Představovala jsem si romantický víkend někde v přírodě, možná dokonce zahraniční dovolenou, o které jsme roky jen mluvili.
Den výročí přišel a David celé ráno pobíhal kolem domu jako na jehlách. Odešel brzy do práce s tím, že se večer vrátí s překvapením. Já jsem si dala volno, připravila slavnostní večeři, oblékla si hezké šaty, které si šetřím na speciální příležitosti, a čekala. Stůl jsem prostřela s naší svatební porcelánovou sadou, rozsvítila svíčky, dokonce jsem otevřela lahev vína, kterou nám někdo dal k desátému výročí a kterou jsme si pořád nechávali na zvláštní chvíli.
Když David kolem sedmé večer zaparkoval před domem, viděla jsem z okna, že se cosi děje. Vystoupil z auta, šel k zavazadlovému prostoru a vytáhl něco, co se zmítalo a vydávalo zvuky. Nejdřív jsem si myslela, že přinesl nějaké zábavné překvapení v krabici. Pak mi došlo, že to, co drží v náruči, má čtyři nohy, ocas a štěká.
„Překvapení!“ zvolal Pavel, když vešel do dveří s velkým zlatavým psem, který vypadal jako kříženec zlatého retrívra s něčím mnohem větším a energičtějším. „Jmenuje se Bruno a je z útulku. Pomyslel jsem si, že už je načase, abychom měli společnost.“
Stála jsem tam v těch svých hezkých šatech, s rozsvícenými svíčkami a slavnostní večeří, a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Pes mezitím začal zkoumat náš obývák způsobem, který by se dal nazvat destruktivním. Nejdřív shodil vázu s květinami, pak se rozhodl ochutnat rohožku u vchodových dveří, a nakonec si všiml kočky sousedů za oknem a začal tak divočit, že málem převrhl stůl se slavnostní večeří.
„Davide, proč ses mě nezeptal?“ vydechla jsem, zatímco jsem se snažila zabránit Brunovi v tom, aby si neudělal z našeho koberce záchod. „Psa přece nekoupíš jako překvapení! To je živá bytost, ne dárek!“
David vypadal zklamaně. „Myslel jsem, že budeš mít radost. Vždyť jsme o tom mluvili.“ A měl částečně pravdu. Mluvili jsme o psovi. Ale bylo to tak, že když jsme potkali sousedy s jejich roztomilým jezevčíkem, já jsem poznamenala, že je hezký. Z toho David vyvodil, že chci psa. Jenže mezi obdivováním cizího psa na procházce a vlastnictvím zvířete, které potřebuje každodenní péči, je obrovský rozdíl.
První noc byla rušením nočního klidu. Bruno zřejmě nebyl zvyklý spát sám a vyl, až se probudili sousedé. Když jsem šla za ním do kuchyně, kde mu David připravil improvizované lůžko ze starých dek, Bruno se tvářil tak nešťastně, že mi ho bylo líto. Vzala jsem si polštář a deku a zůstala s ním spát na podlaze. Ráno jsem se probudila se ztuhlými zády a přesvědčením, že tohle nedopadne dobře.
Následující týdny byly jako výchova malého dítěte, jen mnohem horší. Bruno žvýkal všechno, co se mu dostalo do zubů – boty, knihy, dokonce i rozbil Davidův oblíbený hrnek. Potřeboval venčit čtyřikrát denně, a když pršelo, přinášel domů tolik bláta, že jsem mohla vytírat podlahu každou vycházku. Navíc byl evidentně zvyklý na jiný režim, protože nejaktivnější byl přesně ve chvíli, kdy jsme chtěli spát.
David si myslel, že je to jen otázka času, než si na Bruna zvyknu. „Uvidíš, za měsíc ho budeš milovat,“ říkával, když jsem si stěžovala na rozhrabané květináče nebo na to, že Bruno zdemoloval prádelní koš. Ale já jsem cítila jen únavu a frustraci. Nechtěla jsem psa. Nechtěla jsem, aby mi někdo nařizoval režim, kdy vstávat a kdy jít ven. Po patnácti letech manželství s dvěma dospělými dětmi jsem si konečně začínala užívat svobodu a klid. A najednou jsem měla na starosti psa, který vyžadovalo víc pozornosti než naše děti v nejhorším věku.
Uplynuly tři měsíce a já pořád necítím tu lásku, o které David mluvil. Bruno je sice mírnější než na začátku, ale pořád to není můj pes. Necítím k němu to pouto, které můj muž očekával. Možná je to tím, že jsem si ho nevybrala sama, možná prostě nejsem typ člověka na psa. David se o něj stará víc než já, ale já jsem ta, která je s ním doma celý den, protože pracuji na částečný úvazek.
Nejhorší na celé situaci je, že cítím vinu kvůli tomu, že Bruna nemiluju tak, jako můj muž. Všichni kolem nás mluví o tom, jak psi jsou nejlepší přátelé člověka a jak obohacují život. Nemohu si zvyknout a připadám si jako necitlivá osoba, protože všechno, co cítím, je povinnost a únava. David je stále přesvědčený, že si na něj zvyknu, ale já si nejsem jistá, jestli to je fér vůči Brunovi. Zaslouží si být milován, ne trpěn.
