Článek
Byla vždycky rázná, měla jasné názory na všechno a nikdo jiný neměl žádnou pravdu. Už od začátku mi bylo jasné, že mě úplně nepřijala. Byla jsem pro ni vetřelec, žena, která jí „sebrala syna“. Ale doufala jsem, že časem se věci urovnají. Jenže to se nestalo. Naopak.
Všechno to začalo nenápadně. Poznámky o tom, jak špatně vařím. Jak se neumím starat o domácnost. Jak bych měla být vděčná, že mám jejího syna, protože „takového muže si každá nepředstavitelně přeje“. Smála jsem se tomu, snažila se to brát s nadhledem. Ale pak to začalo být horší.
Jednou jsme s manželem přijeli na návštěvu a ona už u dveří začala s kritikou. „Zase máš ty boty? Víš, jak ti nesluší?“ A pak se otočila na mého muže: „Nemohl bys jí koupit nějaké hezčí? Tohle vypadá strašně lacině.“ Zasmála jsem se, protože jsem věděla, že odporovat nemá smysl. Manžel jen protočil oči a řekl: „Mami, prosím tě, vždyť jí sluší.“
Jenže postupem času přitvrzovala. Dokázala mi volat v nejhorší možnou chvíli, aby mi oznámila, že dělám něco špatně. A když jsem jí nezvedla telefon, volala manželovi, aby mu řekla, jak jsem „nevděčná a neslušná“.
Vždycky, když jsem si stěžovala, jen pokrčil rameny. „Víš, jaká je. Nemyslí to tak. Dělej si z toho srandu.“ Jenže já si z toho srandu dělat nemohla. Bolelo mě to. Postupně jsem se snažila návštěvy omezit, ale bylo to těžké. Byla součástí našeho života a manžel ji měl rád. Nechtěla jsem mu dělat problémy.
Pak ale přišel ten den. Manžel konečně viděl na vlastní oči, co se děje.
Byli jsme u ní na obědě. Já v kuchyni pomáhala s přípravou jídla, zatímco manžel něco řešil v obýváku. Tchyně se na mě podívala a s úsměvem, který se mi zaryl do srdce, řekla: „Víš, já si pořád myslím, že můj syn si zasloužil někoho lepšího. On vždycky měl vysoké ambice a ty… no, nechci říct, že jsi špatná, ale prostě jsi taková… obyčejná.“
V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Stála jsem tam, s rukama od těsta, a cítila, jak mi buší srdce. Chtěla jsem něco odpovědět, ale slova nepřicházela. A pak se ozval manžel. „Mami, co jsi to právě řekla?“
Ani jsem si nevšimla, že vešel do kuchyně. Stál tam, zíral na svou matku a v očích měl výraz, jaký jsem u něj nikdy neviděla. **Šok.**
Tchyně zrudla. „Ale nic, nic, jen si povídáme.“
Manžel se otočil ke mně. „Tohle ti říká často?“
Neodpověděla jsem. Nemusela jsem. Viděl to v mých očích. A najednou mu to došlo. Všechny ty moje stížnosti, všechny ty chvíle, kdy jsem byla smutná po návštěvě u ní. Všechno to najednou zapadlo do sebe.
Od té chvíle se věci změnily. Manžel už nikdy její chování nebagatelizoval. Postavil se za mě. A i když to naši rodinnou dynamiku trochu narušilo, bylo to poprvé, kdy jsem cítila, že v tom nejsem sama. Že jsme opravdu partneři. A že někdy prostě musíte vidět věci na vlastní oči, abyste jim uvěřili.
