Článek
Jenže pak se to rozrostlo do rozměrů, které jsem nikdy nečekal. A já zjistil, že i maličkost, kterou člověk nejprve přehlédne, dokáže zničit klid domova.
Bydlíme spolu už přes deset let a znám každý její zvyk, náladu i drobnou manýru. Naučil jsem se respektovat, že občas potřebuje prostor jen pro sebe, že si potrpí na drobnosti, které já nikdy neřešil. Jenže tentokrát mě její nadšení pohltilo úplně jinak. Zpočátku jsem si říkal, že to přejde, že jde jen o krátkodobou zálibu. Vždyť to tak bývá – člověk si najde něco nového, chvíli tím žije a pak to vyšumí. Ale tady se stal pravý opak. Čím víc času tomu věnovala, tím víc to pronikalo do našeho života, do každé místnosti, do každého dne. A čím dál víc to drásalo moje nervy.
Když jsem večer přicházel z práce, čekal jsem klid, možná vůni večeře, úsměv nebo alespoň pár minut společného posezení. Namísto toho mě vítal zvuk, který prostupoval celým bytem. Nikdy jsem netušil, jak moc může lidský sluch trpět, dokud jsem nezažil tohle. Seděla uprostřed obýváku, kolem sebe hromady not, nástroje, a v očích odhodlání. Hrát, trénovat, zlepšovat se. Znovu a znovu, bez ohledu na to, že to nedává žádný smysl, protože poslouchat to je prostě utrpení.
Ano, její koníček je hudba. Přesněji řečeno – hraní na klarinet. Jenže ne na úrovni, kdy by to člověk vydržel. Spíš naopak. Každý tón falešný, ostrý, nekonečné pokusy o melodii, která zní jako kvílení starých vrat. A k tomu její urputnost – každý den minimálně hodinu, někdy i dvě. Na dovolenou s sebou kufřík s nástrojem. Na návštěvu k přátelům, kde nás čekala grilovačka, si ho klidně přibalila taky, aby se pochlubila, jak trénuje. Když jsem jí to poprvé řekl, že je to na mě moc, podívala se na mě tak, jako bych zradil nejhlubší část její duše.
Od té doby se mezi námi vytvořila zvláštní bariéra. Já se snažil vydržet, občas se stáhnout do ložnice nebo si pustit sluchátka, ale stejně jsem měl pocit, že to prostupuje vším. Ona zase trvala na tom, že je to její radost, že konečně našla něco, co ji naplňuje. A když jsem jednou vybuchl a řekl nahlas, že jestli nepřestane, nevydržím to, odsekla mi, že raději se rozvede, než aby se klarinetu vzdala. Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekal. Najednou jsem si uvědomil, že to není jen o falešných tónech a mém klidu, ale o něčem mnohem hlubším. O tom, že jsme se ocitli na opačných stranách.
Někdy přemýšlím, jestli by to nebylo snazší, kdyby měla milence. Aspoň by to byla jasná věc, černá na bílém. Jenže jak se postavit koníčku, který ji dělá šťastnou, a zároveň mě ničí? Přátelé se mi smějí, že přeháním, že bych měl být rád, že se manželka věnuje hudbě a nesedí jen u televize. Ale nikdo z nich nemusí žít v bytě, kde se každý večer ozývá pištivý zvuk, který nejde utišit.
Nakonec jsem pochopil, že nejde o hudbu samotnou. Jde o to, že já slyším jen chaos a bolest uší, zatímco ona v tom nachází smysl a svobodu. A tak stojíme každý na jiné straně barikády. Já s touhou po tichu, ona s klarinetem v ruce. A mezi námi vztah, který se kvůli tomu třese v základech.
Možná jednou najdeme kompromis. Možná si postaví malou zkušebnu ve sklepě nebo najde kapelu, se kterou bude trénovat jinde. A možná taky ne. Co ale vím jistě – tohle celé mi ukázalo, že i zdánlivá maličkost může odhalit, jak moc se dva lidé dokážou lišit ve vnímání světa. A že láska není jen o společných snech, ale i o tom, co dokážeme snést.
