Článek
Když k nám přijde na víkend, vždy doufám, že budeme moci chvíli posedět, promluvit si nebo aspoň zahrát nějakou hru. Místo toho sotva zaklapne dveře, už sahá po telefonu. Vidím, jak mu oči sklouznou k obrazovce, jako by tam čekal svět, který má větší cenu než ten kolem něj. Vždycky mě to mrzí, protože si pamatuji doby, kdy se jako malý ke mně běhal schoulit a povídali jsme si celé hodiny. Dnes tu stojí dospívající kluk, který jako by se uzavíral do světa, kam mě nechce pustit.
Nejhorší je, že si vůbec neuvědomuje, kolik času mu to bere. Jednou jsem se schválně podívala, když odložil telefon na stůl. Otevřená sociální síť, nekonečné posouvání prstem, a když jsem se zeptala, jestli si udělal úkoly, jen pokrčil rameny. Věděla jsem, že ne. Ale nic s tím nedělá. Jen říká, že času je dost. Jenže není. Do školy chodí pozdě, brigádu nestíhá a doma slyším od mé dcery stále častěji, že už neví, jak ho z toho vytrhnout.
Když realita ustupuje obrazovce
Přijde mi, že žije ve zvláštním cyklu. Ráno zaspí, protože do noci sleduje videa. Pak přiběhne pozdě do školy, tam se snaží přežít den bez přípravy. Odpoledne má jít do brigády, kde po něm chtějí odpovědnost a soustředění, ale on je myšlenkami zase jinde. A večer se vrátí domů unavený, otrávený a s pocitem, že ho nikdo nechápe. Vlastně ho ale chápu až příliš dobře. Nechce se mu přiznat, že mu přerůstá přes hlavu něco, co mělo být zábavou. A že pomalu ztrácí kontrolu nad vším, co dřív zvládal.
Je mi líto, když vidím, jak se doma hádají. Dcera mu vyčítá, že se fláká, on se brání, že má přece právo na odpočinek. Ale jakmile slyším tu výměnu, dojde mi, že nejde o odpočinek. Je to únik. Jednodušší cesta. Život před displejem mu nepřinese problémy, jen další videa a další smyšlené příběhy. A tak sedí před obrazovkou a svět kolem něj se pomalu ztenčuje, až mu z něj zbyde jen to, co se vejde na plochu mobilu.
Snaha zasáhnout v pravý čas
Před několika týdny jsem se rozhodla, že s ním promluvím. Ne káravě, ne přísně. Sedla jsem si vedle něj, když zrovna nebyl tak zabraný, a vyprávěla mu, jak jsem kdysi dělala dvě práce najednou a stejně jsem měla pocit, že mi čas utíká mezi prsty. Viděl, že jsem upřímná, a na chvíli ten telefon opravdu odložil. Poprvé jsem si všimla náznaku toho kluka, kterého jsem kdysi znala. Toho, který měl sny, plány a radost z obyčejných věcí.
Řekla jsem mu, že nechci, aby se vzdal telefonů nebo technologií. Jen aby si uvědomil, že má život i venku. Že mu ujíždí škola, práce i vztahy. Že to nebude jednoduché napravit, pokud to bude dál ignorovat. Chvíli poslouchal, pak přikývl a řekl, že zkusí být víc přítomný. Od té doby se snaží, i když je to pomalé. A já jsem ráda za každý malý krok, který udělá.
Naděje, která nepřichází naráz
Nečekám, že se změní přes noc. Ale začal chodit dřív spát. Zkusil si dát dvě odpoledne bez telefonu. A dokonce jednou dorazil na brigádu včas a jeho vedoucí mu za to pochválil. Vidím, že se snaží, a vím, že potřebuje podporu, ne výčitky. A já mu ji ráda dám. Protože ho miluji. Protože je to můj vnuk. A protože nechci, aby svůj mladý život promarnil koukáním do displeje. Můj vnuk v něm úplně zmizel a já sleduji, jak mu utíká skutečný život.
Ať je svět moderní, jak chce, to nejdůležitější pořád stojí mimo obrazovku. A já doufám, že to jednou uvidí i on.
