Článek
Nevím, jestli chci tu odpověď slyšet.
Honza byl odjakživa jiný. Když byl malý, myslela jsem si, že je prostě takový tichý typ. Zatímco ostatní děti na pískovišti stavěly bábovičky, on si seřadil kamínky podle velikosti. Když jsme šli nakupovat, musel jsem vzít vždycky stejnou cestu, jinak začal brečet. A když mu koupil táta jiný jogurt než obvykle, nedotkl se ho. Prostě ho nechal stát v ledničce, dokud se nezkazil.
„To dítě je prostě vybíravé,“ říkávala mi mamka. „Taky jsem měla svoje způsoby, ale rodiče mi to vymluvili.“ Jenže s Honzou to nebylo o vybíravosti. Bylo to něco jiného, něco, čemu jsem nerozuměla.
První průser byl ve škole. Paní učitelka si mě zavolala už v září. „Honza nespolupracuje s ostatními dětmi. Když mají dělat něco ve dvojicích, schová se pod lavici. A včera dostal záchvat, když jsme přestavovali lavice.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že Honza potřebuje klid, ale ona jen pokrčila rameny. „Paní Nováková, máme tu sedmadvacet dětí. Nemůžu kvůli jednomu měnit celou výuku.“
Psycholožka nám po půl roce řekla, že je Honza jen introvertní a že se to spraví. Spraví se. Jako kdybych čekala, že se jednoho rána probudí a bude úplně jiný. Druhá psycholožka tvrdila, že ho moc rozmazluju. „Musíte být důslednější. Když nechce jít na oslavu, prostě ho tam odveďte.“ Zkusila jsem to jednou. Honza se schovával za mě celou dobu a pak měl dva dny horečky ze stresu.
Až třetí doktor, neurolog v nemocnici, řekl konečně něco, co dávalo smysl. „Váš syn má Aspergerův syndrom. Je to forma autismu.“ Autism. To slovo ve mně vyvolalo paniku. „To znamená, že je…?“ Doktor mě uklidnil. „Znamená to, že jeho mozek zpracovává informace jinak. Není to nic, co by se dalo vyléčit, ale dá se s tím žít.“
Doma jsem si o tom celou noc četla na internetu. Aspergerův syndrom. Porucha autistického spektra. Problémy se sociální komunikací. Potřeba rutiny. Citlivost na podněty. Všechno sedělo. Konečně jsem měla vysvětlení, proč Honza křičí, když v obchodě hraje moc hlasitá hudba. Proč nesnáší, když se ho někdo dotkne bez varování. Proč dokáže hodiny vysvětlovat, jak funguje motor, ale nedokáže poznat, kdy si z něj někdo dělá srandu.
Nejhorší bylo vysvětlovat to okolí. „To dnes má každý nějaký syndrom,“ odfrkla si sousedka, když jsem jí říkala, proč Honza nepřijde na narozeniny jejího syna. „Za nás se taky nesmělo vybírat, a nic se nestalo.“ Tchyně byla ještě horší. „To je jenom výmluva. Ten kluk potřebuje pořádnou výchovu, ne nějaké kecy o syndromech.“
Honzovi je teď osmnáct a chodí na průmyslovou školu. Baví ho informatika a má v tom talent. Ale pořád má dny, kdy se ráno vzbudí a řekne mi: „Mami, já dnes do školy nejdu. Nemůžu.“ A já vím, že to není lenost nebo vzdor. Je to přetížení ze všech těch sociálních situací, kterým musí každý den čelit.
Vidím ho, když se snaží bavit s spolužáky. Stojí kousek od skupinky a pozoruje, co dělají. Jako kdyby se učil cizí jazyk. Někdy se přidá, řekne něco, co se mu zdá vtipné, ale ostatní ztichnou nebo se zasmějí jinak, než čekal. Pak odejde a já mu vidím v očích tu bolest, kterou se snaží skrýt.
„Proč jsem takový divný, mami?“ zeptal se mě před týdnem, když jsme seděli v kuchyni u večeře. „Proč si se mnou nikdo nechce kamarádit?“ Co na to mám říct? Že není divný, jen jiný? Že ti ostatní ho prostě neznají? Že až najde svoje lidi, bude v pořádku?
Pravda je, že žít s někým s Aspergerovým syndromem je náročné. Ne proto, že by byl Honza zlý nebo problémový. Ale proto, že každý den musím přemýšlet o věcech, které ostatní rodiče berou jako samozřejmost. Nemůžu s ním spontánně někam vyrazit. Nemůžu změnit plány na poslední chvíli. A když vidím, jak trpí v situacích, které jsou pro ostatní lidi úplně normální, bolí mě u srdce.
Ale zároveň mám syna, který si pamatuje každé narozeniny, dokáže opravit cokoliv, co se pokazí, a má takovou čistou duši, že mě to někdy dojme k slzám. Jen žije ve světě, který není přizpůsobený lidem jako on. A já se snažím být tou, která mu pomůže v tom světě přežít.
