Článek
Byla jsem unavená, ale spokojená, že budu brzy ve své posteli. Venku už se stmívalo a já jsem neměla náladu tahat kufr přes půl Prahy, a tak jsem se rozhodla, že si tentokrát dopřeji "luxus"a objednám si Bolt. Jindy bych jela autobusem na Zličín a pak metrem, ale dnes jsem chtěla být doma co nejrychleji.
Aplikace mi oznámila, že řidič dorazí za tři minuty. Spokojeně jsem si stoupla před terminál a pozorovala provoz. Přijel černý Volkswagen, číslo sedlo, a tak jsem nastoupila. Za volantem seděl muž kolem čtyřicítky, pozdravil mě kývnutím hlavy a já jsem mu potvrdila adresu, kterou jsem zadala do aplikace. Žiju na Vinohradech, takže to není žádná záhadná lokace někde na periferii.
„Dobrý večer, jedeme na Vinohrady, do Slezské ulice,“ řekla jsem a připoutala se. Řidič něco zamumlal, co jsem nerozuměla, ale kývl hlavou, a tak jsem předpokládala, že je vše v pořádku. To jsem ještě netušila, jaká cesta mě čeká.
Vyjeli jsme z letiště, a místo aby zamířil na Evropskou, odkud bychom se dostali na městský okruh, začal kličkovat po vedlejších silnicích. Myslela jsem, že možná zná nějakou zkratku, jak se vyhnout večerním zácpám. Po deseti minutách mi ale začalo být jasné, že něco není v pořádku. Navigace na jeho telefonu neustále přepočítávala trasu a on vypadal stále zmateněji.
„Prosím vás, nebylo by lepší jet po hlavní?“ zeptala jsem se, když jsme projížděli kolem jakýchsi skladů, které jsem v životě neviděla.
„Ne problém, ne problém,“ odpověděl s těžkým přízvukem a usmál se do zpětného zrcátka. V tu chvíli mi došlo, že komunikace bude oříšek. Zkusila jsem angličtinu.
„Do you know how to get to Vinohrady?“ zeptala jsem se pomalu a zřetelně.
Znovu se usmál a pokýval hlavou, ale bylo jasné, že mi nerozumí. Na jeho navigaci mezitím naskočila úplně jiná trasa, než po které jsme jeli. Projeli jsme červenou na semaforu, při čemž nás málem nabral kamion z pravé strany, a řidič to ani nezaregistroval jako problém. Když vjel do jednosměrky v protisměru, měla jsem už opravdu strach.
„Zastavte! Stop the car, please!“ řekla jsem důrazně. Muž vypadal překvapeně, ale zastavil u krajnice. Vzala jsem telefon a zkusila mu ukázat správnou trasu na mé navigaci.
„Takto, prosím.“ Ukázala jsem mu na mapě, kudy by měl jet. Kývl, usmál se a rozjel se – přímo přes dvojitou plnou čáru, přímo před policejní hlídkou, která naštěstí byla zrovna zaneprázdněná řešením něčeho jiného.
Posledních patnáct minut jsem strávila v absolutní hrůze. Muž nedodržoval rychlostní limity, jezdil klidně ve dvou pruzích najednou a několikrát prudce zabrzdil, když si na poslední chvíli všiml, že má dát přednost. Byla jsem si jistá, že tenhle večer neskončím doma, ale v nemocnici nebo na policejní stanici.
Když jsme projížděli kolem stanice metra Dejvická, bylo mi jasné, že tohle nemá cenu. „Zastavte tady, prosím. Tady vystoupím,“ řekla jsem pevně. Řidič tentokrát zaregistroval moje přání a zajel ke krajnici.
„Nějaký problém?“ zeptal se, a to byla první věta, které jsem od něj rozuměla. Nechtěla jsem být hrubá, ale byla jsem vyděšená a naštvaná zároveň.
„Ano, problém je, že neznáte Prahu, neznáte dopravní předpisy a já se s vámi bojím jet,“ řekla jsem možná příliš ostře. Muž pokrčil rameny a něco zamumlal.
Vystoupila jsem, vytáhla kufr a vydala se ke vchodu do metra. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem se nechala unést vidinou pohodlné cesty domů. Do aplikace jsem napsala reklamaci a samozřejmě jsem dala nejhorší hodnocení, jaké šlo. Na druhou stranu se mi ulevilo, když jsem nastupovala do metra – jasné trasy, žádné kličkování, žádné projíždění na červenou.
Cestou domů jsem přemýšlela, jak je možné, že někdo takový může vůbec pracovat jako řidič. Copak nemají nějaké kontroly nebo školení? Je mi jasné, že v Praze je nedostatek řidičů, ale tohle přece není řešení. Co když by se něco stalo? Co když by vezl někoho staršího nebo s dětmi?
Domů jsem dorazila o hodinu později, než jsem plánovala, a místo odpočinku jsem si musela dát skleničku vína, abych se uklidnila. Příště si raději vezmu autobus a metro, i kdybych měla tahat kufr dvě hodiny. Nebo si objednám klasický taxi servis, kde snad mají alespoň základní standardy. Pohodlí není všechno a někdy je lepší jet déle, ale bezpečně.
