Článek
Moje děti vánoční besídky odjakživa nesnášejí. Ne proto, že by jim chyběla radost z Vánoc nebo že by nechtěly potěšit prarodiče. Vadí jim ten tlak. Stát na pódiu, před cizími lidmi, recitovat naučené věty, usmívat se, když se ve skutečnosti bojí, že se přeřeknou nebo zapomenou text. Vidím to na nich pokaždé, když se o besídce začne mluvit. Ztuhnou, stáhnou se do sebe a najednou jsou z nich jiné děti než doma.
Snažila jsem se jim vysvětlovat, že je to jen chvilka, že to všichni zvládnou, že paní učitelka bude mít radost. Jenže čím byli starší, tím hůř to nesli. Jedno dítě se bojí vystupování obecně, druhé nesnáší nucené role a kostýmy. A obě mají jasno v jednom. Nechtějí. Ne proto, že by se jim nechtělo snažit, ale proto, že jim to bere klid a pocit bezpečí. A já jako rodič vidím, kdy je hranice překročená.
Když škola nevidí jednotlivce
Letos jsme se rozhodli, že besídku vynechají. Po dlouhém zvažování, po rozhovorech doma, po slzách i úlevě. Napsala jsem učitelce, že děti na vystoupení nepřijdou, ale výuku jinak poctivě plní. Odpověď mě zaskočila. Dozvěděla jsem se, že účast je povinná a že za neúčast budou mít absenci. Neomluvenou. Jako by nešlo o děti, ale o položky v tabulce.
Seděla jsem nad tou zprávou a přemýšlela, kam jsme se to dostali. Kdy se z vánoční besídky stal povinný výkon, který se trestá. Kdy přestalo být důležité, jak se dítě cítí, a začalo se řešit jen to, jestli splnilo požadavek. Měla jsem chuť křičet, ale místo toho jsem cítila spíš smutek. Protože škola by měla děti učit respektu, empatii a pochopení rozdílů. Ne je trestat za to, že nejsou stejné jako ostatní.
Absence, která bolela víc než známka
Děti se o absenci dozvěděly samy. Viděla jsem, jak jim spadla ramena, když si přečetly poznámku. Najednou měly pocit, že udělaly něco špatného. Že zklamaly. A to mě zasáhlo nejvíc. Ne ten zápis, ale to, že si to vzaly osobně. Že začaly pochybovat o sobě jen proto, že si dovolily říct ne něčemu, co jim bylo nepříjemné.
Snažila jsem se jim vysvětlit, že problém není v nich. Že ne každé dítě je rozený herec nebo zpěvák. Že odvaha někdy znamená i umět odmítnout. Ale zároveň jsem cítila bezmoc. Protože systém jim dává jasnou zprávu. Přizpůsob se, nebo budeš potrestán. A to je podle mě strašně nebezpečné sdělení, které si děti nesou dál do života.
Vánoce nejsou soutěž o poslušnost
Vánoce mají být o klidu, blízkosti a pocitu bezpečí. Ne o povinných vystoupeních a absencích. Ne každé dítě zvládne stát na pódiu a usmívat se. A nemělo by za to být trestáno. Škola by měla hledat cestu, jak dětem vyjít vstříc, ne je tlačit do jedné formy, která vyhovuje většině, ale drtí menšinu.
Nechci bojovat s učiteli ani dělat z dětí oběti. Chci jen, aby bylo normální říct, že tohle není pro nás. Bez strachu z trestu. Bez červených zápisů. Moje děti nejsou líné ani nevychované. Jsou jen citlivé. A já budu vždycky stát na jejich straně, i kdyby to znamenalo další absenci. Protože některé věci jsou důležitější než dokonalá vánoční besídka.
