Článek
Když jsem vešla do salonu, cítila jsem známou vůni laků a šamponů, která mě vždycky uklidňovala. Dlouho jsem se těšila, až si konečně nechám udělat vlasy, protože poslední týdny se mi všechno sypalo pod rukama. Měnila jsem termíny, přesouvala pracovní schůzky, do toho nemoc dětí a pár dní, kdy jsem prostě nestíhala žít. Měla jsem pocit, že to moje kadeřnice chápe. Vždycky mi říkala, že se to stává a že si prostor uděláme. Tentokrát mě ale přivítal úplně jiný pohled, který ve mně okamžitě probudil špatný pocit.
Stála u křesla s mladou klientkou, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Smála se na ni, povídaly si, jako kdyby se znaly roky. Čekala jsem, že mě alespoň krátce pozdraví a řekne mi, ať se posadím. Místo toho na mě pohlédla s výrazem, který jsem u ní neznala. Byl odměřený, skoro až chladný. Když ke mně nakonec přišla, jen stroze oznámila, že mě nevezme, protože má dnes plno. Zmohla jsem se jen na slabé nadechnutí, protože jsem tomu nerozuměla.
Věta, která mě poslala ke dnu
Když jsem se pokusila připomenout, že jsem objednaná, přerušila mě a pronesla slova, která mám doteď v hlavě. Řekla, že mám poslední dobou ve všem chaos a že by bylo dobré, kdybych si v tom nejdřív udělala pořádek. Neřekla to podrážděně. Bylo to ještě horší, řekla to s chladnou jistotou, jako by hodnotila někoho, kdo jí nestojí za námahu. V tu chvíli jsem cítila, že mi hoří tváře a že se mi stahuje hrdlo.
Nešlo o termín. Nešlo ani o vlasy. Šlo o to, že jsem se roky cítila součástí toho prostoru. Znal mě její pes, její děti, věděla, jaký střih mám ráda a kdy se bojím větší změny. Ale teď jsem tam stála jako někdo navíc. Nová klientka mě pozorovala s pobaveným výrazem, jako když sleduje něco, co se jí netýká, ale přesto ji to baví. A já se cítila úplně malá a nedůležitá.
Když pochopíš, že tvé místo někdo obsadil
Odešla jsem bez jediného slova, protože jsem věděla, že kdybych promluvila, zlomil by se mi hlas. Venku jsem se opřela o výlohu a snažila se rozdýchat pocit, který se ve mně míchal. Byla to zlost, stud, smutek a k tomu zvláštní prázdno. Představovala jsem si, jak teď ta nová slečna sedí v mém křesle, směje se, povídá si a moje kadeřnice jí věnuje tu pozornost, kterou jsem měla kdysi já.
Domů jsem šla pomalu, protože jsem potřebovala vstřebat, co se vlastně stalo. V hlavě jsem si přehrávala její větu znova a znova. Možná měla pravdu, možná mám chaos. Jenže život občas takový je. Ne vždycky můžu být dokonale připravená a v klidu. A jestli někdo po letech společných rozhovorů dokáže odepsat člověka kvůli pár změněným termínům, pak to možná nebyl vztah, který měl cenu držet.
Nový začátek tam, kde jsem ho nečekala
Doma jsem se podívala na své vlasy, které opravdu potřebovaly upravit, ale tentokrát jsem necítila paniku. Spíš se ve mně pomalu objevoval klid. Vzala jsem telefon a vyhledala si jiný salon. Psala jsem bez očekávání, jen s touhou najít někoho, kdo mě vezme jako člověka, ne jako problém. A našla jsem. Už první návštěva mi ukázala, že někdy nám život zavře dveře proto, aby se otevřely jiné.
Dnes mám vlasy, které miluju, a kadeřnici, která mě bere i s mým občasným chaosem. A hlavně mám pocit, že jsem odešla ve chvíli, kdy mě někdo přestal vidět. A to je možná ta nejdůležitější úprava, kterou jsem potřebovala.
