Článek
Byla ta, které jsem věřila nejvíc. Když mi psala uprostřed noci, že se jí něco stalo, jela jsem. Když potřebovala půjčit, pomohla jsem. Měla jsem ji za sestru, kterou mi život nedal. A netušila jsem, že mi mezitím bere všechno ostatní.
Delší dobu jsem si všímala něčeho, co jsem neuměla pojmenovat. Takovou tu jemnou nedůvěru, která ti sedí na ramenou, ale bojíš se ji setřást, protože bys musela přiznat, že něco není v pořádku. Dokonce jsem se za svoji podezíravost sama před sebou styděla.
Můj muž býval jiný – pozornější, klidnější, vtipnější. Teď byl najednou podrážděný, unavený, zamlklý. A když jsem se zeptala, co se děje, jen mávl rukou, že práce. Tak jsem to nechala být a věřila jsem. Chtěla jsem věřit. Protože přiznat si, že se něco rozpadá, bolí víc než nechat se pomalu klamat.
Náznaky že je něco jinak
A pak přišly drobnosti. Zprávy, které mizely z telefonu. Vůně cizího parfému z jeho košile. Parfému, který nebyl můj. Nechápavé pohledy, když jsem něco zmínila, a ta zvláštní energie, když jsme se potkali všichni tři – on, ona a já. Mohla jsem to tušit už dávno, ale člověk se vždycky snaží chránit to, co miluje, i když už je to dávno jen iluze. Ale ani ve snu by mě to nenapadlo a myšlenky na to, že on s ní, jsem si odmítala připustit. Dál jsem s ní sedávala v kavárnách, poslouchala její řeči o tom, že by si jednou přála takového chlapa, jakého mám já. Smála jsem se, netušila jsem, jak krutý je ten paradox.
Ten den, kdy se všechno zlomilo, si pamatuju do posledního detailu. Volala mi, že se jí porouchalo auto a jestli by pro ni manžel nemohl zajet, když je stejně zrovna venku. Jasně, že mohl. Vždycky byl ochotný pomáhat, a já byla ráda, že má k lidem tak blízko. Jenže pak se nevracel. Ani po hodině, ani po dvou. Zvedla jsem telefon a volala. Nedostupný. Když konečně přijel, byl tichý, zvláštně roztěkaný, a v autě voněla její vůně. Až tehdy mi došlo, že to auto se jí možná nikdy nepokazilo.
Několik dní jsem přemýšlela, jestli to chci vědět. Jestli to opravdu potřebuji potvrdit. Nakonec jsem to udělala – šla jsem za ní. Ne s výčitkou, spíš s tichou prosbou, ať mi řekne pravdu. Seděla tam, oči plné studu a zmatku, a v tu chvíli jsem věděla všechno. Nepopírala to. Jen šeptla, že to tak neplánovala, že to prostě „přišlo“. A já tam stála a cítila, jak se všechno, čemu jsem věřila, rozpadá jako papírový domeček ve větru.
Vztek a …
Zvláštní, že člověk nebrečí, když by měl. Jen se mu zpomalí dech a dívá se, jak se mu život převrátí před očima naruby. Měla jsem chuť křičet, házet věci, něco rozbít, dát jí pěstí. Ale neudělala jsem nic, nejsem hysterka a scény nedělám. Jen jsem se zvedla a odešla. A s každým krokem cítila, že nejde jen o zradu, ale o ztrátu části sebe – té, která věřila. Byla jsem naivní, že jsem si myslela, že nic takového se mi nemůže stát - je to přece moje nejlepší kamarádka!
Ona zmizela z mého života stejně tiše, jak ho kdysi zaplnila. On zůstal, alespoň fyzicky, snaží se vše napravit, ale něco mezi námi se navždy změnilo. Zrada má zvláštní pachuť a visí ve vzduchu dlouho, možná navždy.
