Článek
Když je v rodině někdo, kdo má „talent“ říct přesně to, co druhého zabolí, je to jako žít neustále na minovém poli. A pokud je tím člověkem tchyně, která dokáže urazit opravdu každého, stává se z běžného rodinného života nekonečný maraton mezi výčitkami, tichou domácností a pokusy o smíření, které často končí fiaskem. Může se taková rodina ještě někdy opravdu usmířit?
Když má tchyně „ostré lokty“ i jazyk
Moje tchyně je žena, která se nebojí říct svůj názor nahlas. A je jedno, jestli se to hodí, nebo ne. Dokáže zkritizovat výběr dortu na oslavě, styl oblékání vnučky, výběr dovolené i způsob, jakým někdo míchá kávu. Nejde o to, že by byla zlý člověk – jen prostě nezná hranice. Její poznámky jsou často nevinné, někdy ale až překvapivě jedovaté. A co je nejhorší, málokdy si uvědomí, že někoho zranila. „Já to myslím dobře,“ říká, když se někdo urazí. Jenže dobré úmysly nestačí, když za nimi zůstává spoušť.
Rodinné oslavy jako zkouška nervů
Vzpomínám si na jednu narozeninovou oslavu, kdy se u stolu sešla celá širší rodina. Všichni jsme se těšili na příjemné odpoledne. Jenže už po půlhodině bylo jasné, že to nebude jednoduché. Tchyně si neodpustila poznámku na švagrovu novou přítelkyni „Myslela jsem, že máš lepší vkus“, do mě si rýpla kvůli bramborovému salátu „Já bych tam tolik majonézy nedávala“ a svého syna, mého muže, před všemi ztrapnila připomínkou, jak byl jako malý nešika. Atmosféra houstla, lidé se začali vymlouvat na práci a brzy se rozutekli domů. Z oslavy zbylo jen trapné ticho a spousta nevyřčených křivd.
Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, proč má potřebu být taková. Proč si nedokáže odpustit jedovatou poznámku, proč neumí pochválit, proč musí mít vždy poslední slovo? Četla jsem články o vztazích s tchyní, mluvila s kamarádkami, které mají podobné zkušenosti. Odpovědi se opakovaly: často jde o strach ze ztráty vlivu, o potřebu být stále důležitá, o neschopnost přijmout, že děti už mají vlastní život. Někdy za tím může být i výchova – pokud byla sama vychovávaná v kritickém prostředí, je pro ni těžké chovat se jinak.
Když už to není jen mezi mnou a jí
Nejhorší je, když její slova nezasáhnou jen mě, ale i ostatní. Moje děti jsou už dost velké na to, aby si všimly, že babička někdy není zrovna laskavá. Švagrová se mi svěřila, že se kvůli tchyni přestala s rodinou vídat. Tchán už většinou raději mlčí. A můj muž? Ten je mezi dvěma mlýnskými kameny. Nechce se hádat s mámou, ale zároveň vidí, že mě její chování zraňuje. Často se stává, že se kvůli tchyni pohádáme i my dva. Někdy mám pocit, že její poznámky rozdělují rodinu na malé ostrůvky, které se navzájem vyhýbají.
Drama trojúhelník: Oběť, útočník, zachránce
Všimla jsem si, že v naší rodině často hrajeme role, které popsal už psycholog Karpman v tzv. drama trojúhelníku. Tchyně je útočník, někdo z nás je oběť a někdo se snaží dělat zachránce. Jenže tahle hra nemá vítěze. Každý odchází z rodinných setkání s pocitem frustrace a křivdy. A čím víc se snažíme situaci zachránit, tím víc se vše zamotává.
Hranice, které ona nerespektuje
Mnohokrát jsme se snažili nastavit hranice. S mužem jsme si řekli, že pokud tchyně začne s kritikou, slušně ji upozorníme, že nám to vadí. Jenže v praxi je to těžší, než se zdá. Tchyně se urazí, obrátí to proti nám :„Tak já už radši nic neřeknu, když jsem vám na obtíž!“ a pak několik týdnů nemluví. Výsledkem je napjatá atmosféra a pocit viny na všech stranách.
Může se rodina ještě usmířit?
To je otázka, kterou si pokládám čím dál častěji. Je vůbec možné obnovit vztahy, když je tolik zranění a nevyřčených slov? Někdy mám pocit, že už to nemá cenu. Ale pak si uvědomím, že rodina je víc než jen součet jednotlivců. Že stojí za to bojovat, i když to znamená dělat nepopulární kroky.
Někdy je nutné říct jasné „dost“. Pokud tchyně překročí určitou mez, odejdeme z návštěvy dřív nebo další setkání na čas omezíme. Vyhýbáme se konfliktům, ne každou poznámku je třeba komentovat. Někdy je lepší nechat ji „vyšumět“ a neeskalovat hádku. Je důležité, aby se partner postavil za mě. Omezujeme kontakt, protože pokud je situace dlouhodobě neúnosná, je někdy lepší vztah na čas přerušit, než si nechat ubližovat.
Před časem došlo k situaci, kdy tchyně urazila mou sestru natolik, že ta odešla v slzách z rodinné oslavy. Tehdy jsem si řekla, že už dál nechci dělat, že se nic neděje. Sešla jsem se s tchyní o samotě a řekla jí, jak moc její slova bolí nejen mě, ale i ostatní. Bylo to těžké, neobešlo se to bez slz a výčitek. Ale poprvé jsem měla pocit, že mě aspoň na chvíli vyslechla. Nezměnilo se tím všechno, ale od té doby je na našich setkáních přece jen trochu klidněji.
Vím, že se z naší rodiny už nikdy nestane dokonalý obrázek z reklamy. Ale věřím, že pokud budeme ochotní mluvit spolu otevřeně, nastavovat hranice a hledat v sobě sílu odpouštět, můžeme se posunout dál. Smíření není o tom, že zapomeneme na všechno špatné. Je to spíš o tom, že přijmeme, že jsme každý jiný, a přesto chceme být spolu.
Tento článek je povzbuzením pro všechny, kdo mají pocit, že jejich rodinu rozděluje někdo, kdo „dokáže urazit každého“. Nejste v tom sami – a i když cesta ke smíření může být dlouhá a klikatá, stojí za to ji zkusit. Protože rodina, i když je složitá, je pořád jen jedna.
