Článek
Dnes, po třech letech, vím, že to byl začátek nejkrásnějšího období mého života. Když mi Radek ten osudný březnový večer oznámil, že si „potřebuje srovnat hlavu“ a že se na pár dní odstěhuje k Michale ze svého oddělení, věděla jsem, že hra skončila. Netrvalo dlouho a z těch „pár dní“ se stalo natrvalo. Zůstala jsem v našem rodinném domě v Brně s kočkou Zuzkou a s pocitem, že život končí v padesáti dvou letech.
První měsíce byly nejhorší. Ráno jsem se budila do ticha, které mě skoro dusilo. Všude kolem sebe jsem měla věci, které nám kedysi dávaly smysl společně - svatební foto na komodě, jeho oblíbený hrnek na kávu, rybářské pruty ve sklepě. Kámoška Helena mi pořád tvrdila, že mám vlastně štěstí, protože konečně můžu dělat, co chci, ale já jsem nevěděla, co vlastně chci. Dvacet let jsem byla Radkova manželka, matka našich dětí, a teď jsem byla prostě jenom já.
Zlom přišel úplně náhodně. Sedím jednoho pátečního večera u telky, koukám na nějaký cestovatelský pořad o Toskánsku a najednou si uvědomím, že Radek nikdy nechtěl cestovat. Pořád říkával, že na dovolenou stačí Chorvatsko nebo Slovensko, že v zahraničí je všechno předražené a že se mu nechce učit cizí jazyky. Já jsem si tehdy myslela, že má pravdu, ale vlastně jsem jen nechtěla konflikty. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se vzdala spousty věcí, o kterých jsem dřív snila.
Druhý den jsem šla do cestovky a zeptala se na zájezdy pro jednotlivce. Paní za pultem, sympatická žena kolem šedesátky, mi vyprávěla o tom, jak sama cestuje od doby, co ovdověla. „Víte, paní Svobodová, já jsem si myslela, že bez Františka nikam nepojedu. Ale pak jsem si řekla, že nemohu sedět doma a čekat na smrt. První cesta do Řecka mě naučila, že dokážu být sama se sebou a že to není hrozné, ale osvobozující,“ říkala mi a já jsem věděla, že mám před sebou svého anděla strážného.
Mou první cestou byl týdenní pobyt na Krétě v květnu. Ještě teď si pamatuji, jak jsem se třásla, když jsem nastupovala do autobusu na letiště. Co když se budu cítit osamělá? Co když se budu nudit? Co když ostatní budou koukat na tu ženu, co cestuje sama? Ale stalo se něco úplně jiného. Poprvé po dlouhých měsících jsem se probudila bez toho strachu v břiše. Slunce svítilo do pokoje s výhledem na moře, nikdo mě netlačil, abych se rychle převlékla, protože musíme stihnout snídani, a já jsem mohla jít na pláž, kdy jsem chtěla.
Na Krétě jsem potkala Mirku z Pardubic, ženu podobného osudu, a jejím prostřednictvím Janu z Olomouce a Zdenku z Českých Budějovic. Vytvořily jsme si neformální skupinku „rozvedených cestovatelek“ a zjistily jsme, že nás spojuje mnohem víc než jen skutečnost, že nás naši muži opustili. Měly jsme podobný humor, podobné zájmy, a hlavně chuť dohnat to, co jsme si myslely, že jsme ztratily. Mirka měla pětatřicet let manželství za sebou, Jana dvacet dva, Zdenka patnáct. Všechny jsme byly na začátku nového života.
Od té doby jsem byla v Bulharsku, na Sicílii, v Turecku, letos na jaře v Maroku. Pokaždé poznám nové lidi, prožiju nové zážitky, a hlavně se pokaždé trochu víc poznám sama sebe. Zjistila jsem, že mám ráda historii starých měst, že se dokážu domluvit anglicky i španělsky, a že mi vůbec nevadí jíst večeři sama v restauraci s knihou v ruce. Radek by si asi nikdy nesedl do kavárny na náměstí v Seville a neseděl by tam hodinu jenom proto, aby pozoroval místní lidi. Já ano, a je to úžasné.Vnímám běžný život lidí v zemi, kde zrovna jsem.
Někdy se lidé ptají, jestli mi není smutno cestovat sama. Odpovídám jim, že smutná jsem byla doma, když jsem čekala, až se Radek vrátí z práce, abych mu mohla vyprávět o svém dni, který byl stejný jako včera i předevčírem. A byl by stejný i zítra. Teď se vracím z cest plná zážitků, fotek a příběhů, které jsou jenom moje. A konečně se zase těším na další ráno.
