Článek
Byla to investice, ale řekla jsem si, že si zasloužím něco speciálního. Kalhoty perfektně seděly, sako mělo moderní střih a celkově jsem se v něm cítila sebevědomě a krásně.
Měla jsem naplánovanou schůzku s kamarádkou v jedné vyhlášené restauraci. Byla to příležitost nejen si popovídat, ale i trochu se předvést. Koneckonců, kdy jindy člověk může ukázat nový outfit, když ne při takové příležitosti? Strávila jsem ráno úpravou vlasů a make-upu a když jsem se podívala do zrcadla před odchodem, byla jsem nadšená. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem si představovala.
Do restaurace jsem dorazila s pocitem, že dneska mi svět leží u nohou. Už cestou jsem si všimla, že se za mnou lidé otáčejí. „To ten kostým,“ pomyslela jsem si pyšně. „Vypadám v něm vážně dobře.“ Když jsem vstoupila do restaurace, kamarádka už seděla u stolu a mávala na mě. Její výraz byl trochu zvláštní – něco mezi překvapením a pobavením. Ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Možná mě prostě obdivovala stejně jako já sama.
Usadila jsem se ke stolu a objednaly jsme si oběd. Povídaly jsme si o všem možném – o práci, rodině i plánech na léto. Přitom jsem si všimla, že několik lidí u okolních stolů na nás kouká. „Asi ten kostým,“ říkala jsem si znovu a znovu. „Je prostě nepřehlédnutelný.“
Po chvíli mi kamarádka řekla: „Víš co? Pojďme se radši projít k baru a dát si tam kávu.“ Trochu mě to překvapilo – proč bychom měly opouštět pohodlný stůl? Ale souhlasila jsem. Když jsme procházely restaurací směrem k baru, všimla jsem si několika lidí, kteří se snažili potlačit smích nebo odvraceli pohledy. Někteří dokonce ukazovali směrem ke mně.
Začala mě přepadat nejistota. „Co je špatně?“ přemýšlela jsem. „Mám něco na tváři? Rozmazanou rtěnku?“ Ale neměla jsem odvahu se zeptat. Když jsme dorazily k baru, kamarádka mě vzala za ruku a odvedla stranou. Její výraz byl teď už jednoznačně pobavený, ale zároveň trochu soucitný. „Musím ti něco říct,“ začala opatrně.
„Co se děje?“ zeptala jsem se nervózně.
„Podívej se na svůj zadek,“ odpověděla a ukázala rukou dozadu.
Sáhla jsem si na kalhoty a ucítila něco zvláštního – něco tam rozhodně nepatřilo! Otočila jsem hlavu a spatřila to: dlouhý pruh toaletního papíru pevně zaklíněný v pase kalhot! Táhl se za mnou jako nějaký podivný vlečný závoj.
V tu chvíli mi všechno došlo – pohledy lidí v restauraci, jejich smích i kamarádčin zvláštní výraz při mém příchodu. Celou dobu, co jsem sebevědomě kráčela restaurací ve svém novém kostýmu, za mnou vlál kus toaletního papíru! A co hůř – muselo to být už od chvíle, kdy jsem vyšla z toalety.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Bylo mi trapně takovým způsobem, jaký snad ani nejde popsat slovy. Kamarádka rychle papír odstranila a snažila se mě uklidnit: „Tohle se může stát každému! Není to žádná tragédie.“
Ale já měla pocit, že bych se nejradši propadla do země. Představa, že půlka restaurace viděla můj „papírový incident“, byla nesnesitelná.
„Proč jsi mi to neřekla hned?“ vyčetla jsem jí šeptem.
„Já… myslela jsem, že o tom víš,“ odpověděla omluvně. „A taky… no… bylo to trochu legrační.“
Zbytek našeho setkání byl pro mě utrpením. Snažila jsem se tvářit normálně a pokračovat v rozhovoru, ale uvnitř mě sžíral stud. Každý pohled od ostatních hostů mi připadal jako připomínka mého trapasu.
Když jsme konečně zaplatily účet a odešly z restaurace, cítila jsem obrovskou úlevu – jako bych unikla z místa činu.
Doma jsem dlouho přemýšlela o tom, co se stalo. Nejprve ve mně převládal pocit trapnosti a ponížení. Jak je možné, že něco takového vůbec mohlo nastat? Jak dlouho už za mnou ten papír vlál? A kolik lidí ho vidělo?
Ale postupem času začal můj pohled na celou situaci měknout. Uvědomila jsem si několik věcí: za prvé – opravdu se to může stát každému; za druhé – nikdo kvůli tomu neumřel; a za třetí – schopnost smát se sám sobě je jednou z nejcennějších vlastností.
Dnes už dokážu na celý incident vzpomínat s úsměvem (i když tehdy bych tomu nevěřila). Dokonce ho občas vyprávím svým známým jako jeden ze svých nejlepších trapasů – protože kdo by neměl rád historky o tom, jak jsme byli sami sobě směšní?
A ten kalhotový kostým? Ten stále visí v mé skříni jako připomínka toho dne – nejen jako varování před nepozorností na veřejných toaletách, ale také jako symbol toho, že život je plný nečekaných momentů a že je důležité brát věci s nadhledem.
Takže pokud vás někdy potká podobný trapas – třeba vám někdo ukáže skvrnu na košili nebo vám řekne o rozepnutém zipu – nezoufejte! Jsme jen lidé a právě tyhle momenty nás spojují víc než dokonalost bez chyby.
A hlavně: vždycky se ujistěte před odchodem z toalety… protože člověk nikdy neví!
