Článek
Přišla jsem do obchodu s myšlenkou, že si něco vyberu, ale než jsem stihla přemýšlet, uviděla jsem stoleček s talířky a nápisem „Ochutnejte zdarma!“ To samo o sobě není nic neobvyklého. Obchody to dělají pořád – nechají vás ochutnat něco nového a doufají, že pak odejdete s plným košíkem. Ale co se stalo tentokrát, bylo něco úplně jiného.
Na tom stole stály malé mističky plné něčeho, co vypadalo jako obyčejné sušenky. Byly krásně vyskládané, a tak jsem si vzala jen jednu. Jen na zkoušku. Přeci nebudu hamižná.
První sousto bylo fajn. Nečekala jsem nic zvláštního. Jenže sotva se sušenka rozplynula na jazyku, zastavila jsem se. Co to bylo?! Nebyla to jen obyčejná sušenka. Bylo to dokonalé!
Křupavé, ale zároveň se to rozplývalo v puse. Sladké, ale ne přeslazené. Mělo to jemný oříškový podtón, ale nebylo to těžké. Každé sousto bylo jako malý výbuch dokonalosti. Jak je možné, že něco tak malého chutná TAKHLE dobře?
A pak jsem si všimla lidí kolem. Nikdo si nebral jednu sušenku. Všichni brali rovnou hrsti. Někteří si je rovnou sypali do dlaní, jiní si naplňovali kapesníky. Jeden pán si dokonce přinesl malý sáček a rovnou ho plnil.
Chvíli jsem je nechápala. A pak mi to došlo. Tady nešlo jen o ochutnávku. Tohle bylo jedno z těch zjevení, která přijdou jednou za život. Ty sušenky byly něco jako malý gastronomický zázrak a já, hloupá, jsem si vzala jen jednu!
Okamžitě jsem se otočila zpátky ke stolu. Ale bylo pozdě. Misky byly téměř prázdné. Lidé kolem mě měli ten spokojený výraz těch, kdo věděli, že uspěli. A já tam stála s prázdnýma rukama a pocitem, že jsem přišla o něco velkého.
Nakonec jsem se rozhlédla kolem a viděla, že u regálu stojí poslední dvě balení těchto sušenek. Byl čas jednat. Vyrazila jsem k nim, ale v tu samou chvíli se k nim rozběhla i jiná paní. Naše oči se setkaly a v ten moment bylo jasné, že jedna z nás odejde s balíčkem a druhá s prázdnou.
Nebudu lhát. Byl to boj.
Sáhla jsem po balíčku vpravo, ona po balíčku vlevo. Pak se zarazila, podívala se na mě a řekla: „Chcete je vážně oba?“
Měla jsem být slušná. Měla jsem říct něco jako „Ne, samozřejmě, vezměte si jeden“. Ale v hlavě mi běželo jediné: Jestli teď ustoupím, budu litovat. A tak jsem prostě odpověděla: „Ano. Chci.“
Podívala se na mě, zaváhala… a pak se usmála. „Dobře, uznávám, že jsou skvělé. Ale já už mám doma dvě balení, tak si je užijte.“
Bylo to moje malé vítězství. Odešla jsem ke kase s pocitem, že jsem udělala jedno z nejlepších rozhodnutí svého života. Doma jsem otevřela první balení a ochutnala znovu. Ano, bylo to přesně tak dobré, jak jsem si pamatovala.
A od té doby vím jedno: Nikdy, ale opravdu nikdy si neberu jen jeden kousek. Protože když něco chutná neuvěřitelně, vždycky bude někdo rychlejší než vy.
