Článek
Vždycky se rozhlédne, jako by šel na tajnou misi, a pak šup – odpadky letí do cizí popelnice. Dělá to potichu, nenápadně, ale stejně všichni víme, o co jde.
Náš soused má svůj dům na protější straně ulice. Přistavěl patro, vytvořil několik malých bytů a tak je dům stále plný nájemníků. To znamená hodně lidí, hodně spotřeby a hlavně hodně odpadu. Jenže on má před domem jednu jedinou malou popelnici, svoz dvakrát do měsíce. Každý si spočítá, že to prostě nemůže stačit. Jenže on, šetřílek, si další nádoby nepořídí. Naopak. Vymyslel plán, jak ušetřit pár stovek. Roznese pytle po okolí. A tak jeho igelitky najdeme v našich popelnicích, pečlivě vhozené až na dno, aby nebyly vidět. Myslí si, že nás obelstil, ale všichni z ulice už si to dávno mezi sebou řekli.
Je to člověk, se kterým se těžko vychází. Brblá, když mu něco vadí, má pořád připomínky, ale nikdy se s nikým nechce doopravdy bavit. Zkrátka škarohlíd, kterého ani nechcete potkat a každý se mu raději vyhne, než aby se snažil o kontakt a vysvětlení ohledně jeho odpadků. Místo toho si chráníme svoje. Postupně jsme začali zavážet popelnice za plot, aby na ně nemohl. Najednou se naše ulice proměnila – popelnice už nestojí u silnice, ale mizí za brankami a vraty. Kdo mohl, schoval je. A on teď bloudí v noci mezi domy, hledá skulinku, ale možností ubývá.
Když jsem ho jednou zahlédla z okna, jak se snaží nahlédnout přes plot sousedů, asi hledal jejich popelnici, napadlo mě, jak absurdní to celé je. Tolik energie, tolik úsilí jen proto, aby nemusel zaplatit za další popelnici. Člověk, který má dům plný nájemníků, inkasuje nájmy každý měsíc, a přitom nechce připlatit za svoz odpadu. Něco na tom působí smutně, skoro až malicherně.
Možná v tom ale není jen lakota. Možná je to jeho způsob, jak mít pocit, že nad něčím vyzrál. Že vyhrál malou bitvu s „nespravedlivým“ světem, který pořád natahuje ruku pro další a další peníze. Jen čekám, kam až zajde. Protože až jednou zjistí, že všechny popelnice jsou za ploty, možná bude muset konečně čelit tomu, že tahle hra skončila.
A tak se v ulici šeptá a pozoruje. Nikdo s ním přímo nemluví, nikdo mu nic neřekne. Ale všichni víme, co dělá. A je v tom zvláštní napětí – jakoby jsme čekali na okamžik, kdy se mu ten jeho trik sesype pod rukama. Možná to bude drobnost, možná trapas. Možná si uvědomí, že odpadky se snad dají roznést po okolí, ale pověst člověka se schovat nedá.
