Článek
Představte si běžnou domovní schůzi. Sousedi řeší, kdo nechává otevřené dveře, kdo zapomněl zhasnout na chodbě, a najednou přijde na řadu téma, které se mě dotkne osobně: „Vaše pleny zabírají celou popelnici! Nemáme kam dávat odpadky. Dejte dětem látkové pleny, nebo si objednejte vlastní popelnici.“ Zůstanu stát s otevřenou pusou. Mám tříletou holčičku, která má plenku už jen na noc, a novorozeně, které spotřebuje osm plen denně. Najednou je z plen rodinné drama.
Plenky se staly problémem celé komunity
Nikdy mě nenapadlo, že jednorázové pleny mohou být takovým jablkem sváru. Vždyť je používá většina rodičů a v obchodě zabírají regály. Ale realita je neúprosná – jedna domácnost s malými dětmi vyprodukuje opravdu hodně odpadu, který končí v popelnici, a v bytovém domě je místo omezené. Kapacita jedné popelnice se v našem domě dělí mezi 6 domácností, a když někdo produkuje víc odpadu, je to hned vidět i cítit.
Jednorázové plenky - to je pohodlí na úkor životního prostředí
Na domovní schůzce jsem dostala přenášku od ostatních. Jednorázové pleny jsou pohodlné, rychlé, hygienické. Ale ekologicky? Každé dítě během dvou let vytvoří až tunu odpadu, který se rozkládá stovky let. Plenky obsahují nejen papír, ale i plasty, které jsou v přírodě téměř nezničitelné. Spalování plen sice odpad zmenší, ale do vzduchu se dostávají exhalace. A na skládce? Tam plenky leží možná ještě v době, kdy vaše děti budou mít vlastní vnoučata.
Látkové pleny jsou „ekologická alternativa“, ale za jakou cenu?
Sousedé mi navrhli látkové pleny. Prý jsou levnější, zdravější a hlavně – nevytváří žádný tuhý domovní odpad. Je pravda, že moderní látkové pleny už nejsou taková dřina jako za časů našich babiček. Dají se prát v pračce, rychle schnou, a dítě je prý rychleji bez plen, protože v látce si víc uvědomuje vlhkost. Od jedné starší sousedky zazněla věta: „My jsme měli jen látkové a šlo to, to jsou ty moderní věci“.
Jenže látkové pleny znamenají víc praní, spotřebu vody a elektřiny. Musím je měnit častěji, skladovat použité, prát na vyšší teplotu a žehlit. Navíc u novorozenců je potřeba plenek opravdu hodně – běžně osm denně, látkových bude více. Pro někoho, kdo má sušičku a dostatek prostoru, je to možná řešení. Ale v bytě s malou koupelnou a věčně plným sušákem? To už je výzva.
Kdo má právo na místo v popelnici?
Otázka, která ve mně hlodá: mám právo, aby moje děti měly místo v popelnici? Nebo mám povinnost omezit svůj odpad na minimum, i když to znamená víc práce, času a možná i peněz? Systém odpadového hospodářství v bytových domech je nastavený tak, že jedna velká popelnice slouží všem. Pokud někdo produkuje víc odpadu – ať už kvůli dětem, nemoci nebo třeba práci z domova – je to problém všech.
Některá města umožňují domácnostem se zvýšeným množstvím hygienických potřeb (například právě kvůli plenám) získat větší nebo vlastní popelnici. Ale většinou za poplatek a po složitém schvalování. Navíc v bytovce je to složité organizačně i prostorově.
Třídění odpadu sice pomůže, ale plenky stejně skončí ve směsném odpadu.
Třídění odpadu je v Česku už samozřejmostí. Papír, plast, sklo – všechno má svůj kontejner. Jenže použité dětské pleny do žádného z nich nepatří, musí do směsného odpadu. I kdybych byla mistryně v třídění a sešlapávání PET lahví, plenky mi místo v popelnici neušetří. Tahle situace mě nutí přemýšlet, jak moc má mateřství v bytovém domě svá specifika. Když jsem byla bezdětná, nikdy jsem neřešila, kolik odpadu vyprodukuji. Teď mám pocit, že každý pytel s plenami je veřejným přiznáním: „Tady bydlí rodina s malými dětmi.“ A sousedé to vidí i cítí.
Přiznávám, že mě mrzí, když mi někdo vyčítá, že pleny mých dětí zabírají místo. Nechci být „ta, co dělá bordel“. Ale zároveň mám pocit, že společnost je na děti zvyklá jen do té míry, dokud nejsou moc slyšet, vidět nebo cítit. Jakoby se od rodin čekalo, že budou neviditelné, bezproblémové a hlavně bezodpadové.
Celá tahle zkušenost mě naučila, že život v bytovém domě je o kompromisu a respektu. Každý má jiné potřeby a životní situaci. Někdo má malé děti, jiný pečuje o nemocného, další pracuje z domova a produkuje víc odpadu. Důležité je hledat řešení, která budou vyhovovat všem, a neukazovat prstem.
A taky mě to přimělo zamyslet se nad tím, kolik odpadu vlastně produkujeme a jestli je možné ho snížit. Možná je čas dát šanci látkovým plenám – alespoň na zkoušku. A možná je čas požádat obec o větší popelnici pro rodiny s malými dětmi, protože děti jsou budoucnost, a tu bychom měli podporovat, ne trestat za pár pytlů odpadu navíc.
Pleny v popelnici nejsou jen otázkou hygieny, ale i mezilidských vztahů. Ať už se rozhodnu jakkoliv, jedno vím jistě – mateřství v bytovce je někdy skutečně o odvaze. O odvaze stát si za svým, ale i o schopnosti ustoupit a hledat kompromis. Protože život v komunitě není nikdy černobílý – a už vůbec ne vonící po „fialkách“.
