Článek
Všechno začalo docela nevinně. Martin a já jsme si naplánovali desetidenní poznávačku Sicílie, poprvé za posledních pět let bez dětí. Říkali jsme si, že konečně máme čas jen pro sebe. Plán byl takový - začneme v Palermu, do Cefalú, pak Etna, Taormina, Syrakusy, možná se dostaneme i na jih do Agrigenta k těm slavným chrámům. První dny byly úplně v pohodě. V Palermu jsme celý den procházeli ty úžasné tržnice, všude voněly koření a ryby, Martin si koupil nějakou kšiltovku, protože zapomněl doma, a já jsem fotila každý roh té nádherné katedrály.
Pak jsme se vydali na Etnu. Já jsem byla odhodlaná vylézt na vrchol, i když Martin mi říkal, že jsem blázen. Vstávali jsme v půl jedné v noci, což bylo strašné, ale stálo to za to. Skoro pět hodin jsme šlapali z parkoviště nahoru k vrcholu, cestou kolem nás jen lávová pole, a já jsem se celou cestu potila a nadávala si, proč jsem si vzala ty nové boty. Ale když jsme v pět ráno stáli na vrcholu a sledovali východ slunce, tak jsem pochopila, proč jsme sem šli. Nahoře byla zima, ale byla to paráda.
V Taormině jsme si pak odpočívali dva dny. Hotel měl krásný výhled na moře a my jsme se každé ráno budili s tím, že nemáme vůbec žádný program. Martin četl nějakou detektivku o mafii, kterou si koupil v Praze na letišti, a já jsem se jen válela u bazénu. Říkala jsem si, že tahle dovolená už nemůže být lepší.
Následující den jsme jeli do Syrakus. Martin se strašně těšil na ty archeologické vykopávky, protože má rád historii, a já jsem chtěla vidět slavnou Ortigii. Domluvili jsme se, že se rozdělíme už ráno a sejdeme se na pozdní oběd v nějaké restauraci u přístavu. Recepční nám doporučil takové místo, kde prý mají nejlepší mořské plody na celé Sicílii.
Já jsem se vydala do Ortigie a bylo to jak v pohádce. Ty malebné úzké uličky, všude obchůdky s keramikou, olivovým olejem, šperky. Jednu chvíli jsem si připadala jak ve filmu s Robertem De Nirem, jen tam chyběla ta krásná muzika. V jednom obchodě jsem si prohlížela takové malé talířky s obrázky sicilských legend a prodavačka, milá stará paní, si všimla, že mám kabelku jen tak přehozenou přes rameno. „Attenta alla borsa, signora, qui ci sono i ladri,“ řekla mi a ukázala, jak mám tu kabelku držet před sebou. Poděkovala jsem jí a šla dál k fontáně Aretusa, o které jsem četla v průvodci.
Po procházce jsem měla žízeň, tak jsem si sedla do příjemné malé kavárny na cappuccino. A když jsem chtěla zaplatit, zjistila jsem, že mám kabelku pootevřenou a peněženka tam prostě není. V kapse jen pár mincí. Telefon jsem měla naštěstí v jiné kapse bundy, ale pas, peníze, karty - všechno pryč. Cítila jsem takovou paniku, jakou jsem snad ještě nikdy nezažila. Vrátila jsem se ke všem obchodům, kde jsem byla, ptala se všech prodavačů, ale nikdo nic neviděl.
Do té restaurace u přístavu jsem dorazila úplně rozrušená a Martin tam nebyl. Čekala jsem dvě hodiny, volala mu, ale telefon byl vypnutý. Začala jsem si dělat strašné starosti, protože Martin je spolehlivý člověk a kdyby mohl, tak by se určitě ozval. Nakonec jsem jela zpátky do hotelu v Taormině a doufala, že tam bude. Ale v recepci mi řekli, že odešel ráno do Syrakus a od té doby ho neviděli.
Šla jsem na policii nahlásit ztrátu pasu. Policisté byli strašně milí, ale vysvětlili mi, že na Sicílii mi s českými doklady nepomůžou. „Signora, zde na Sicílii nemůžeme pomoci s českou dokumentací, musíte jet do Říma,“ řekl mi jeden z nich a já jsem si připadala jak v nějakém špatném snu. Večer jsem seděla sama v hotelu a nevěděla, co mám dělat. Martin stále nekomunikoval a já jsem si představovala ty nejhorší věci.
Ráno mi zavolala nějaká žena z nemocnice. „Signora? Chiamo per suo marito. È in ospedale, ma sta bene,“ řekla mi italsky a pak mi to zopakovala anglicky. Martin prý měl v těch vykopávkách kolaps, asi kvůli vedru a dehydrataci. Někdo ho našel a odvezl do nemocnice, kde ležel celý den. A když se probral, tak nevěděl, kde má telefon, protože mu ho někdo ukradl, když ležel na zemi.
Když jsem konečně dorazila do nemocnice v Syrakusách, Martin tam seděl na posteli v takovém pruhovaném pyžamu a usmíval se na mě. „Promiň, lásko, chtěl jsem ti zavolat, ale nemohl jsem si vzpomenout na tvoje číslo hned, naskočilo mi až ráno“ řekl mi a já jsem si v tu chvíli uvědomila, jak jsme vlastně bezmocní bez těch telefonů. Sedla jsem si k němu na postel a poprvé za dva dny jsem se zasmála. Vypadali jsme jak dva tuláci - on v nemocničním oblečení a já ve stejných šatech už druhý den. Ale bylo mi dobře, protože jsme byli spolu.
Martin se cítil dobře, ale ti doktoři ho chtěli nechat ještě jeden den na pozorování. Našla jsem si v Syrakusách malý penzion, kde byl majitel, starší pán Giuseppe, tak milý, že nás nechal přespat v pokoji pro personál, protože měl obsazeno. Ale když jsem mu vysvětlila situaci… „Sicília přináší problémy, ale také řešení,“ řekl mi s úsměvem a dal mi sklenku domácího limoncella.
Pak jsme jeli vlakem do Říma. Ta cesta přes Messinu a pak trajekt na pevninu byla docela dobrodružná, hlavně neplánovaná. V Římě jsme celý den strávili na české ambasádě. Úředníci tam byli vstřícní a rychle mi vystavili náhradní pas. Jeden z nich mi říkal, že takové příběhy ze Sicílie slyší často a že ten ostrov má prý na turisty zvláštní vliv. Náš let se nám podařilo změnit na odlet z Říma a nemuseli se vracet do Palerma.
Zbytek času jsme si v Římě užili mnohem víc, než jsme čekali. Procházeli jsme se po městě, jedli gelato na každém rohu a smáli se nad tím, co všechno se nám přihodilo. Martin tvrdil, že to bylo lepší dobrodružství než všechny ty organizované výlety dohromady. Agrigento nám zůstalo na příště, což už plánujeme.
