Článek
Začalo to tak nevinně. Bylo krásné sobotní odpoledne a já se rozhodla, že si udělám výlet do Prahy. Chtěla jsem se projít po Karlově mostě, nasát tu atmosféru, možná si koupit nějaký suvenýr od pouličních umělců. Oblékla jsem si svůj oblíbený světlý vlněný kabát a nazula své nejpohodlnější boty. Ty boty, to byla láska na první pohled. Koupila jsem si je před rokem v Itálii a stály mě majlant, ale stály za to. Pohodlné, stylové, prostě dokonalé.
Na most jsem dorazila kolem poledne. Bylo tam lidí jako much, sotva se dalo projít. Ale nevadilo mi to, byla jsem v dobré náladě. Koupila jsem si klobásu s hořčicí, protože co je lepší než pořádná česká klobása, když jste turista v Praze, že?
A pak se to stalo. Zrovna jsem se kochala výhledem na Vltavu, když mi nějaký chlap za mnou šlápl na patu. Normálně bych to přešla, ale tentokrát to bylo jiné. Uslyšela jsem zvuk trhání a najednou cítím, jak se mi bota nějak divně hýbe. Podívám se dolů a vidím, že mi podrážka visí jen na špičce boty. Můj první instinkt byl otočit se a toho chlapa seřvat. Ale než jsem stačila cokoliv udělat, on se jen zasmál a šel dál. Jako by se nic nestalo!
V tu chvíli jsem byla tak šokovaná, že jsem zapomněla, že držím v ruce tácek s klobásou. Když jsem se otočila zpátky, abych se podívala na tu spoušť na své botě, tácek se mi převrhl. A hádejte, kam? Přímo na můj krásný světlý kabát. Hořčice a mastnota z klobásy způsobily velký flek po celé přední straně.
Stála jsem tam jako solný sloup, neschopná uvěřit tomu, co se právě stalo. Lidé kolem mě procházeli, někteří se na mě dívali s údivem, jiní se smáli. Cítila jsem se jako v nějakém špatném snu.
Ale to nejhorší teprve přišlo. Musela jsem se nějak dostat z mostu a najít obchod s obuví. Každý krok byl utrpení. Podrážka mi pleskala o zem, lidé se za mnou otáčeli. Cítila jsem se jako největší trapka na světě.
Konečně jsem našla obchod s obuví. Prodavačka na mě koukala, jako bych spadla z Marsu. „Co se vám to stalo?“ ptala se s nevěřícným výrazem. Já jsem jen zamumlala něco o nehodě na mostě a prosila ji, ať mi ukáže nějaké boty. Cokoliv, jen abych mohla normálně chodit.
Nakonec jsem odcházela v nových botách, které byly sice pohodlné, ale zdaleka ne tak krásné jako moje italské. A co hůř, stály mě pěkný balík peněz, který jsem původně chtěla utratit za suvenýry a dobré jídlo.
Když jsem se vrátila domů, první věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem zavolala do čistírny kvůli kabátu. Ale jak jsem se obávala, řekli mi, že skvrny od hořčice a mastnoty na vlněném kabátu jsou prakticky neodstranitelné. Můj krásný kabát byl zničený.
Ten den mě naučil, že i ta nejnevinnější procházka se může změnit v katastrofu. Od té doby jsem mnohem opatrnější, když chodím v davu lidí. A taky jsem se naučila, že klobásu s hořčicí je lepší jíst vsedě, ne při chůzi po rušném mostě.
Karlův most je krásný, to ano. Ale pro mě už navždy zůstane spojený s tímhle hrozným zážitkem. Možná jednou, až se mi podaří na tuhle příhodu zapomenout, se tam vrátím. Ale tentokrát bez drahých bot a určitě bez klobásy v ruce.
