Článek
Celé měsíce jsem se těšila na Madagaskar. Pořád jsem si prohlížela fotky těch obrovských baobabů, četla si o lemurech a snila o tom, jak budu objevovat místa, kam se dostane jen hrstka turistů. Vůbec mě nenapadlo, že se tam budu za někoho stydět víc než kdy jindy v životě, a že si pak doma budu pořád dokola promítat tu situaci.
Madagaskar opravdu splnil všechna má očekávání, co se týče krásy. Národní park Andasibe-Mantadia, kde jsme měli štěstí vidět největší lemury indri, byl jako z pohádky. Jejich jedinečný „zpěv“ - tak se jejich vokalizaci říká - se rozléhá džunglí na několik kilometrů daleko a připomíná zpěv velryb. Je to něco nezapomenutelného, co musíte slyšet na vlastní uši. Avenue of the Baobabs při západu slunce je zas něco, co vám vezme dech – ty obrovské stromy vypadají jako obrácené vzhůru nohama. A Tsingy de Bemaraha, ty ostré vápencové útvary, které vypadají jako kamenný les plný ostrých hrotů, to je opravdu unikátní přírodní divadlo.
Jenže krása Madagaskaru má svou stinnou stránku, které si jako turista nemůžete nevšimnout. Osmdesát procent obyvatel žije v chudobě, která je pro nás Evropany nepředstavitelná. Děti chodí bosé, domy jsou postavené z hlíny a plechu, lidé přežívají v nouzi. Není to turistická atrakce, není to exotika pro naše oči – je to prostě tvrdá realita života chudých lidí.
A právě v jedné takové chudé čtvrti v hlavním městě Antananarivo se stalo něco, co mi pokazilo celou dovolenou. Naše skupina procházela úzkými uličkami, sledovala běžný život místních obyvatel. Děti si hrály s kusem klacku,který jim nahrazoval hračky, ženy praly prádlo v kbelících před svými domy. Atmosféra byla klidná, lidé na nás koukali zvědavě, ale bez nepřátelství.
V tu chvíli vytáhl jeden z naší skupiny, Pavel, pětatřicetiletý podnikatel z Prahy, fotoaparát a začal bez ptaní fotit hrající si děti. Nejdřív diskrétně, pak čím dál víc otevřeně. „To jsou skvělé záběry autentického života,“ řekl spokojeně a pokračoval ve fotografování. Děti si toho všimly a začaly se schovávat za matky, některé začaly plakat.
Místní průvodce Rakoto se rozčílil a začal na Pavla mluvit v angličtině i v malgašštině. „Ne ne, prosím vás. Takto to nefunguje. Musíte se zeptat. Tito lidé nejsou zvířata v zoo.“ Pavel se tvářil zmateně a pokrčil rameny. „Však nic zlého nedělám, jen fotografuji. Je to přeci veřejné místo.“
V tu chvíli jsem pocítila takovou hanbu, že jsem se nejradši propadla pod zem. Rakoto vysvětloval, že fotografie chudých dětí často končí na sociálních sítích jako důkaz „autentického zážitku“ turistů, aniž by se někdo zamyslel nad tím, co to pro ty děti znamená. „Představte si, že by někdo přijel do Prahy a fotil vaše děti bez dovolení, protože mu přijdou zajímavé,“ řekl Rakoto přímo.
Pavel se ale neurazil a pokračoval v argumentaci, že má právo fotografovat. „Já platím za tuhle dovolenou hodně peněz, tak si myslím, že si můžu vyfotit, co chci.“ V tu chvíli jsem už nevydržela mlčet. „Pavle, prosím tě, přestaň. Tohle není správné. Tihle lidé nemají na výběr, jestli žijí v chudobě, ale mají právo na důstojnost.“
Zbytek skupiny se přidal k mým argumentům. Manželé Novákovi, se kterými jsme se spřátelili už první den, se otevřeně postavili proti Pavlovmu chování. „Skutečně si myslíš, že je v pořádku využívat cizí bídu pro svoje fotky?“ zeptal se pan Novák přímo. Pavel se rozčílil, obvinil nás z „přecitlivělosti“ a zbytek dne mlčel.
Celou noc jsem se převalovala v posteli a nemohla usnout. Pořád jsem si představovala ty děti, jak se schovávaly za matky, když na ně Pavel mířil fotoaparátem. A pak mě napadlo, kolik takových Pavlů každý den potkávají. Přijedou si udělat selfíčko s „autentickým životem“, pak to nasdílejí s popiskem „Afrika je úžasná“ a myslí si, že jsou světoběžníci. Pavel má teď na telefonu spoustu fotek, ale co z toho mají ty děti? Vůbec nic.
portrait-lemur-sitting-tree-trunk
Zbytek dovolené Pavel trávil většinou sám. Odmítal se omluvit a stále trval na tom, že nic špatného neudělal. Naše skupina se od něj distancovala, což sice pokazilo atmosféru, ale cítili jsme, že je to jediný správný postoj. Nejsme soudci, ale některé chování prostě nelze přehlížet.
Madagaskar je skutečně jedinečné místo, které stojí za návštěvu. Národní park Isalo s jeho pískovcovými formacemi a přirozenými bazény, ostrov Nosy Be s nádhernými plážemi, nebo rezervace Ankarafantsika, kde můžete vidět vzácné ptáky. Ale když tam jedete, pamatujte si, že nejste v zábavním parku. Jste v zemi, kde žijí skuteční lidé s vlastními problémy, nadějemi a sny. A ti si zaslouží respekt, ne to, aby se stali dekorací pro vaše dovolenkové fotky.
