Článek
K synovi přijeli v neděli odpoledne. Věra upekla závin, její manžel vezl několik sklenic medu. Vnoučata jim přišla otevřít a sedmiletá vnučka hned táhla babičku do pokoje ukázat obrázky, které nakreslila. Jedenáctiletý vnuk přišel také pozdravit a vzal si kousek závinu. Věra se těšila, že si chvíli popovídají. Poslední dobou se vídali méně, syn se snachou měli pořád nějaký program.
Když se posadili ke kávě, snacha položila na stůl dva vytištěné listy. Byly na nich názvy hraček a elektroniky, ceny a odkazy na internetové obchody.
„Sepsali jsme, co můžete dětem koupit k Vánocům,“ řekla. „Pošlu vám to i do telefonu. Přes ty odkazy se dostanete rovnou do obchodu.“
Věra si nasadila brýle. Herní konzole skoro za třináct tisíc, sluchátka za tři a půl, velká stavebnice téměř za pět. Pro vnučku bylo na výběr ještě interaktivní zvířátko za dva a půl tisíce a vybavení pro panenku, které stálo přes dva tisíce.
„Podala jsem ten papír manželovi. Myslela jsem, že nám jen ukazují, co všechno chtějí dětem pořídit. Ale oni čekali, že si z toho rovnou něco vybereme.“
Manžel se zeptal, co dětem koupí syn se snachou. Syn ukázal na konzoli. Tu by prý mohli zaplatit napůl s nimi. Druhým prarodičům chtěli napsat, aby koupili stavebnici. Ostatní věci zatím rozdělené neměli.
Věra se ozvala, že tolik peněz za vánoční dárky nedávají. Počítali s něčím menším pro každé dítě. Mohli by koupit knížky, hru nebo výtvarné potřeby.
Syn se opřel v židli.
„Mami, hlavně prosím nekupujte hlouposti. Knížek mají dost a těch levných hraček je tu plno. Proto jsme vám dali ten seznam.“
Manžel položil papír zpátky na stůl.
„Takže buď koupíme něco za několik tisíc, nebo jsou to hlouposti?“
Syn řekl, že to tak přece nemyslel. Jen chtějí, aby děti dostaly něco pořádného. Snacha dodala, že nemá cenu utrácet za drobnosti, které pak skončí někde v krabici.
„To už mě namíchlo. Ještě nám vysvětlovali, že vlastně ušetříme, protože nekoupíme nic zbytečného. Přitom po nás chtěli za půlku konzole víc, než kolik jsme chtěli utratit za celé Vánoce.“
Věra se zeptala, jestli si všechny věci na seznamu přály děti. Snacha odpověděla, že něco ano a něco vybrali sami. Vědí přece, co děti využijí.
Věra si vzpomněla na kufřík s pastelkami, který vnučce koupili loni. Před chvílí jí malá ukazovala obrázky a pastelky měla rozložené po stole. Zeptala se tedy, jestli i ten byl zbytečný.
Snacha připustila, že to byl dobrý dárek a vnučka ho hodně používá. Další už ale nepotřebuje.
„Nikdo jí nechtěl kupovat druhý stejný kufřík. Jen jsem navrhla, že vybereme něco v podobné ceně. A oni se tvářili, jako bychom chtěli děti odbýt nějakým šuntem.“
Manžel odstrčil seznam doprostřed stolu. Řekl synovi, že sami ještě nekoupili novou pračku, protože čekají, jestli ta stará vydrží. A teď mají jen tak slíbit šest a půl tisíce na konzoli.
Syn namítl, že je přece nikdo nenutí. Chtěli jim jen usnadnit výběr.
„Tak proč nestačí, když máma řekne, že koupíme něco menšího?“ zeptal se manžel.
Syn chvíli mlčel. Snacha začala sbírat prázdné talířky a poznamenala, že nečekala takovou hádku kvůli několika tipům na dárky.
Věra si sundala brýle.
„Kdybyste se nás zeptali, kolik chceme utratit, mohli jsme se normálně domluvit. Ale vy nám dáte seznam drahých věcí a všechno ostatní jsou podle vás hlouposti. To se pak nedivte, že se ozveme.“
Z dětského pokoje přišla vnučka s dalším obrázkem. Věra jí poděkovala a počkala, až se malá vrátí za bratrem.
„Dětem koupím každému něco malého, tak do pěti set. A přidám něco sladkého.“
Manžel přikývl a obrátil se k synovi. „Na konzoli vám přispívat nebudeme. A mezi námi dospělými bych dárky zrušil úplně.“
Syn se zatvářil překvapeně. Prý nemusí hned dělat taková rozhodnutí.
„Já s tátou souhlasím. Vám už nic kupovat nebudu a od vás taky nic nechci. Aspoň si nebudeme muset posílat odkazy, abychom se náhodou nespletli.“
Snacha poznamenala, že na tom nakonec budou bité děti. To už se manžel zamračil. Děti podle něj dostanou dárky od rodičů, od druhých prarodičů i od nich. Jestli jim chtějí koupit konzoli za třináct tisíc, je to jejich rozhodnutí. Nemohou ale počítat s tím, že ji prarodiče automaticky zaplatí společně s nimi.
Návštěva už pak dlouho netrvala. Na kyselé obličeje se Věra s manželem nechtěli dívat a zábava už vázla. Rozloučili se s vnoučaty a odjeli. V autě manžel řekl, že mladí už nevědí, co by vymysleli. Věra souhlasila. Pořád nemohla pochopit, proč jim syn prostě neřekl, co si děti přejí, a nenechal na nich, jestli a kolik přispějí.
„Kdyby se mě normálně zeptal, nejspíš bych mu nabídla peníze a bylo by to. Ale po té poznámce už jsem neměla chuť přidávat ani korunu. A když nám pak začali vysvětlovat, že malé dárky nemají cenu, jen to zhoršili.“
Večer přišly slíbené odkazy. Syn k nim připsal, že si to ještě mohou v klidu rozmyslet. Věra ukázala zprávu manželovi. Zavrtěl hlavou a odpověděla.
„My už jsme si to rozmysleli u vás. Dětem koupíme drobnosti, jak jsme řekli. Nic z těch odkazů objednávat nebudeme.“
