Článek
Stála tam s narovnanými zády, v ruce hromádku papírů a tašky, které vypadaly, že se z nich brzy vysype půl domácnosti. A jaksi… vládla prostoru. Na chvíli jsem si říkala, že je to klasický scénář: někdo se zamotal do formulářů, pracovnice pomáhá, fronta brblá. Jenže tady se nic nezamotávalo. Tahle paní se prostě rozhodla, že dnešek patří jí. Každé slovo přehnaně protahovala, každé gesto mělo svůj čas. Požádala o převod peněz. Pak ještě jeden. A mezitím spustila vyprávění o tom, jak se „dneska všechno zdražilo“, jak „mladí neví, co je práce“ a že „v televizi říkali, že stát jim zase něco sebral“. Pracovnice za přepážkou trpělivě přikyvovala, a já za ní zatínala čelist.
Když otevřela peněženku, ztuhla jsem, její obsah nešlo nevidět.V tu chvíli se totiž rozzářila – doslova. Hromádka pětitisícovek, svázaná gumičkou, se vyjímala mezi kartičkami slev a papírovými účtenkami. Takhle plnou peněženku jsem neviděla ani u lidí, kteří každý den dřou od rána do večera. Vzala první balík a požádala, aby se poslal na jeden účet a pak druhý obnos na jiný účet. Všechno pečlivě hlídala, kontrolovala číslice, jako by šlo o miliony. A když bylo po všem, z kabelky vytáhla další peníze. Prý že si ještě koupí losy. Pro štěstí.
Zatímco ostatní ve frontě převalovali oči a mumlali si pod nos, ona stála dál v klidu, s tím zvláštním pocitem důležitosti, který si člověk umí vytvořit jen tehdy, když je přesvědčen, že jeho čas má větší cenu než čas ostatních. Když se konečně otočila, náš pohled se střetl. Usmála se, takovým tím úsměvem, co v sobě má trochu vítězství a trochu pohrdání. A já si uvědomila, že tahle scéna má pro ni větší význam, než jen vytvořit otravnou frontu na poště.
Protože pravdou je, že jsem si ji předem zaškatulkovala. V hlavě jsem měla ten typický obrázek důchodkyně, co si stěžuje, že má málo, že „důchod nestačí ani na máslo a rohlíky“. A najednou přede mnou stála žena, která evidentně neměla nouzi. Možná šetřila celý život. Možná jí zbylo po manželovi. A možná měla štěstí. Ale ta samozřejmost, s jakou přeposílala peníze a nakupovala losy, ve mně něco zlomila.
Nešlo ani o ty peníze, spíš o ten kontrast. Kolikrát člověk slyší o chudobě seniorů, o tom, jak je jim těžko. A pak vidí někoho, kdo se zjevně má dobře, ale pořád se stylizuje do role oběti. Možná to byl můj předsudek, možná skutečnost, ale v tu chvíli jsem cítila zvláštní směs emocí. Protože mi došlo, že tenhle druh lidí si sobecky užívá pozornost. Chtějí, abychom je litovali, i když to nepotřebují. Chtějí cítit, že svět se ještě točí kolem nich.
Když jsem pak přišla k přepážce já, pracovnice se na mě jen unaveně podívala. Měla v očích stejnou únavu jako my všichni za ní. A mně se chtělo říct něco sarkastického, něco, co by tu atmosféru uvolnilo. Ale neudělala jsem to. Jen jsem se podepsala, vzala účtenku a odešla. Venku svítilo slunce a byla jsem ráda, že jsem konečně opustila frontu.
Cestou domů jsem na tu scénu pořád myslela. Na ten balík pětitisícovek, na losy „pro štěstí“, na sebejistý úsměv. A taky na to, jak snadno člověk soudí druhé. Možná ta paní měla důvod chovat se tak, jak se chovala. Možná ne. Ale jisté je, že svět není tak černobílý, jak si ho někdy kreslíme.
Dnes, kdykoli jdu na poštu a fronta se nehýbe, vzpomenu si na ni. Na ženu, která měla všechno pod kontrolou – i naši pozornost. A říkám si, že chudoba i bohatství se někdy nepoznají podle peněženky, ale podle toho, kolik toho potřebujeme, aby si nás někdo všiml.
