Článek
Ale prostě to ticho něco znamenalo. Jako kdyby už všechno bylo vyřčeno, i když se nahlas neřeklo vůbec nic. A to je přesně to, co se mi stalo. Seděli jsme naproti sobě, popíjeli kávu, on se díval kamsi do prostoru, já se občas pousmála. A věděla jsem. Tohle je poslední setkání. Tohle už nemá další díl. A asi nikdy nemělo.
Bylo to domluvené nenásilně. Znali jsme se pár týdnů, psali si, telefonovali. Byl vtipný, inteligentní, možná trochu zdrženlivý, ale příjemný. Žádná romantická pohádka. Ale něco, co mě zaujalo. Někdo, kdo mě rozesmál bez toho, aby se snažil. Někdo, kdo mi odpověděl na otázku jinak, než bych čekala. Chtěla jsem ho poznat víc. A možná jsem si to celé v sobě trochu namalovala.
Když jsme si sedli, měla jsem pocit, že jsem naladěná. Uvolněná. Připravená se bavit, naslouchat, být v přítomném okamžiku. Ale už během prvních minut jsem cítila, že se něco nepovedlo. Ne mezi námi. Ale v něm. Nebyl tam. Ne fyzicky – to tam seděl. Ale duší byl někde jinde. Jeho odpovědi byly krátké. Občasné úsměvy unavené. A já jsem měla čím dál silnější pocit, že se setkáváme každý s někým jiným. Já s představou o něm. A on se závazkem, který už od začátku věděl, že nesplní.
Zkoušela jsem ho rozmluvit. Lehce. Nenásilně. Sdílela jsem zážitky, házela témata, nabízela prostor. Ne jako nějaký trapný animátor večírku. Jen s tou snahou – dejme tomu šanci. Třeba jen potřebuje čas. Možná je nervózní. Možná měl těžký den. Ale čím víc jsem mluvila, tím víc se vzdaloval. A to i přesto, že zůstával fyzicky stejně blízko.
A pak jsem se na něj jen podívala. A došlo mi to. On tu není proto, že by chtěl být. On tu je, protože slíbil. Nebo protože mu to přišlo slušné. Nebo protože se chtěl ujistit, že mezi námi opravdu nic nebude. Ale ne proto, že by mě chtěl poznat. Ne proto, že by ho to táhlo. A v tu chvíli jsem to pustila. Uvnitř. Přestala jsem si přát, aby se to zlomilo. A začala jsem se smiřovat s tím, že některé schůzky mají smysl jen proto, aby nám ukázaly, že něco nemá cenu.
Zůstali jsme tam ještě nějakou chvíli. Bavili jsme se o počasí, o práci, o tom, jak jsou dneska kavárny přeceňované. Žádné trapnosti, žádné výčitky. Jen tiché loučení, které začalo daleko dřív než skutečné rozloučení. A když jsme pak vyšli ven, řekli si „tak se měj“, oba jsme věděli, že to byl poslední moment. Že se nikdo neozve. Že se nic nezopakuje. A že to tak má být.
Doma jsem neměla potřebu nic analyzovat. Ani jsem si nepřipadala odmítnutá. Nebyla v tom bolest. Jen zvláštní druh tichého smutku z toho, že něco, co možná mělo potenciál, vůbec nezačalo. Ale zároveň i úleva. Protože někdy je tisíckrát lepší vědět hned, než si něco přibarvovat týdny a pak to stejně skončí stejně. Tím, že si jeden přestal psát a druhý to nikdy nevysvětlil.
Ne každé setkání má vést k příběhu. Některá jsou jen zrcadlem. Některá přijdou, aby vás vrátila k sobě. Aby vás utvrdila, že to, co hledáte, není nereálné, jen to prostě ještě nepřišlo. A že není třeba se přizpůsobovat, když cítíte, že ten druhý není naladěn stejně.
Dnes už bych s takovým mužem znovu na kávu nešla. Ne proto, že bych byla pyšná. Ale protože bych dřív poznala to ticho, co neznamená hloubku, ale vzdálenost. A naučila jsem se to nebrat osobně. Protože to není o mně. Ani o něm. Prostě se to nepotkalo.
A to je vlastně taky odpověď. Tichá, nevyřčená, ale přesná. Taková, která vás nezraní – jen trochu usadí. A připomene, že i když někdy skončíte dřív, než jste začali, pořád je lepší vědět než doufat. A být pravdivá i ve chvíli, kdy vás druhý neposlouchá. Protože to, co slyšíte vy sama v sobě, bývá nakonec to nejdůležitější.
