Článek
Vzduch byl těžký, skoro se lepil na kůži, a lidé se prodírali mezi stánky s pokřiky, smíchem a klapotem dřevěných beden. Byli jsme v malém městečku na pobřeží Kampánie a já si připadala jako ve filmu – až do chvíle, kdy se mě prodavač oliv naklonil tak blízko, že jsem ucítila vůni jeho kávy, a šeptem mi poradil, ať si dávám pozor na svého muže.
Nejdřív jsem tomu nerozuměla. Usmála jsem se, poděkovala a vzala papírový sáček s olivami. Jenže jeho oči se na okamžik stočily někam za můj levý bok, tam, kde stál Petr. Můj muž držel v ruce košík a předstíral, že si prohlíží artyčoky. Znal tyhle trhy stejně dobře jako já, byl to náš společný rituál na dovolených. Jenže teď… teď se jeho pohled nehleděl na zeleninu, ale na mladou prodavačku u stánku naproti. Ta se smála, nakláněla přes pult a Petr jí zrovna podával pár mincí – prsty se jim na okamžik dotkly.
Možná by si toho nikdo jiný nevšiml, ale já znala každý jeho pohyb. A tenhle nebyl obyčejný. Zůstala jsem stát mezi hromadou citrusů a přemýšlela, jestli prodavač oliv viděl něco, co já nechci vidět. Po zbytek procházky jsem ho sledovala koutkem oka. Nebyl nijak okázalý, žádné doteky, žádné okaté pohledy, ale ta lehkost v jeho chování… Bylo to, jako kdyby se najednou vrátil o deset let zpátky, do doby, kdy jsme se potkali a všechno bylo nové a neokoukané. Jenže teď ten zájem nepatřil mně.
Večer jsme seděli na terase našeho apartmánu, víno se chladilo v kyblíku a z dálky bylo slyšet moře. Chtěla jsem se ho zeptat, co mezi ním a tou dívkou proběhlo. Místo toho jsem se dívala na jeho profil, na vrásky kolem očí a na to, jak se směje sám pro sebe, když si něco pročítá v telefonu. Ten úsměv nebyl pro mě. A já si uvědomila, že prodavač na trhu mi vlastně neřekl nic nového. Jen vyslovil nahlas něco, co už jsem podprahově cítila celé měsíce.
Další ráno jsem šla na trh sama. Ten samý stánek, stejný sáček oliv. Prodavač se na mě podíval a tentokrát mlčel. Možná pochopil, že jeho varování už dorazilo, kam mělo. Možná věděl, že některé věci si člověk musí nechat projít hlavou, než se rozhodne, co s nimi udělá.
Někdy se mi vybaví, jak slunce dopadalo na ty hromady rajčat a jak se olivy v papíru lehce potily. A taky si připomenu, že varování může přijít z nečekaného směru, a člověk má pak dvě možnosti – zavřít oči, nebo se podívat naplno. Já tehdy ještě chvíli mžourala, ale ten den na tržišti byl první moment, kdy jsem začala vidět ostře.
