Článek
Když nám to oznámila, myslely jsme si, že si dělá legraci. Seděly jsme na zahradě, grilovalo se, povídalo a někdo nadhodil, co by si asi tak babička přála k narozeninám. Bez zaváhání odpověděla: „Já bych si přála seskok padákem.“ Všichni se smáli. My taky. Ale ona ne. Klidně se napila vína a dodala: „To myslím vážně. Měla jsem to v hlavě už roky. A teď si říkám, že když ne teď, tak kdy?“
A tak začalo plánování. Trochu v tajnosti, ale s její účastí. Chtěly jsme to udělat bezpečně, důstojně a hlavně, aby z toho měla radost. Vybraly jsme tandemový seskok, s instruktorem, poctivě zajištěný. Ona si to celé prošla, přečetla si podmínky, koukla na videa – a pak jen řekla: „Jo, do toho jdu.“
Den D se přiblížil. Byla nervózní, to ne že ne. Ale víc v ní byl ten šibalský klid, který známe jen u ní. Ten pohled, kdy ví, že lidi kolem ní mají strach za ni – a tak si z nich trochu utahuje. Když jí ráno volala sestřenice, jestli si to přece jen nerozmyslí, babi ji odbyla: „A co jako? Že spadnu? No tak aspoň vím, proč. A ještě si to užiju.“
Když jsme dojeli na letiště, slunce svítilo, vzduch byl chladný, ale čistý. Nabrala instrukce, podepsala papíry, převlékla se a já přísahám, že jsem v životě neviděla člověka, kterému by tolik slušel overal a odhodlání zároveň. Měla v sobě ten zvláštní klid lidí, co už v životě hodně viděli a rozhodli se, že se už ničeho nebojí. A možná to byla i výzva světu – že ona si prostě vezme, co chce, a nenechá se zastavit věkem, očekáváním ani naším občasným šílenstvím z toho, co si ještě vymyslí.
Když se letadlo zvedlo do vzduchu, skoro jsme nedýchaly. A pak jsme ji viděly. Vysoko, v tandemu, najednou malý bod na obloze – a pak otevřený padák a pomalý klouzavý pohyb k zemi. Přistála jako královna. Ne, jako bohyně. S vlasy rozcuchanými, s úsměvem od ucha k uchu a s první větou: „To bylo boží! To chci ještě jednou.“
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že přesně tohle je ona. Že naše babi není babička, která sedí u televize a komentuje politiku. Není ta, co se bojí výšek a světla. Je to žena, která život bere po svém. Která vychovala dvě děti, přežila manželství, rozvod, vybudovala si domov, prošla těžkými nemocemi v rodině, a přesto si zachovala lehkost. Umí vařit jako anděl, ale když je potřeba, koupí si batoh a vyrazí sama na hory. A když si k narozeninám přeje skočit z nebe, tak to udělá. Ne proto, aby se předvedla. Ale protože ví, že život není o čekání.
Doma pak seděla v županu, čaj v ruce, pořád rozesmátá a vyčerpaná. A mezi řečí utrousila: „Víte, proč jsem to chtěla? Ne jen kvůli tomu seskoku. Ale kvůli tomu, že chci, abyste si pamatovaly, že nikdy není pozdě. Na nic. A že věk je jen číslo. A že jestli někdy budete mít pocit, že už to nemá cenu, vzpomeňte si, že vaše máma skočila z letadla v šedesáti.“
Od té doby máme doma její fotku v rámu. Jak letí. S úsměvem, s větrem ve tváři, s tím zvláštním leskem v očích, který říká: „Takhle se žije naplno.“ A já si myslím, že právě kvůli takovým okamžikům se vyplatí mít v životě odvahu. Odvahu nebýt jen tím, koho od vás čekají. Ale být tím, kým opravdu chcete být.
Naše babi je důkaz, že život nekončí s kulatinami. A že někdy je největší dárek ten, který si dáme sami. Skočit. Přestat se bát. A letět. Ať už v tandemu, nebo v čemkoliv, co nám připadá jako sen. Protože jak řekla ona: „Na konci života nebude záležet, kolik jsme měli šálků kávy. Ale kolikrát jsme měli odvahu.“
A já doufám, že tu odvahu budu mít taky. Až přijde čas. A že až mi bude šedesát, nebudu si říkat, že jsem něco propásla. Ale že jsem – jako ona – vzala život do vlastních rukou. A pořádně si ho užila.
