Článek
Kdo by se netěšil na víkend. Práce v účtárně mě sice baví, ale po pěti dnech telefonátů, faktur a nekonečných tabulek potřebuji vypnout a nabrat síly. Prodloužený víkend v Římě, to je nápad. V pondělí si vezmu volno a vyrazím. Památky a odreagování se od práce si zasloužím. Jenže co s Richim, mým maďarským ohařem, který je už pět let mým nejvěrnějším společníkem?
Obvykle, když někam jedu, vozím ho do psího hotelu. Není to nejlevnější záležitost, ale mám jistotu, že je o něj postaráno. Majitelka je bývalá veterinářka a má k psům úžasný vztah. Tentokrát jsem ale zaváhala, když mi kamarádka Lenka řekla: „Neboj, pejska ti ohlídám. Vždyť ho znám, má mě rád.“
Pravda, Richi Lenku zná. Chodíme spolu občas na procházky a on ji vždy nadšeně vítá. Přesto jsem váhala. Richi je sice vychovaný, ale jako každý ohař má silný lovecký pud. Stačí, aby zachytil zajímavou stopu, a je v tu ránu hluchý ke všem povelům.
„Musíš ho mít vždycky na vodítku, když jdete ven,“ zdůraznila jsem Lence, když jsem jí předávala Richiho misku, pelíšek a jeho oblíbenou hračku. „On je hodný, ale když ucítí zvěř, zapomene na všechno kolem sebe. Rozumíš? Nikdy ho nepouštěj volně, ani když si myslíš, že je to bezpečné.“
Lenka se jen usmívala a mávala rukou. „Jasně, neboj. Nespustím z něj oči. Užij si volno a vůbec nemysli na to, co se děje doma.“
S těžkým srdcem jsem odjela. Celé 3 dny jsem měla divný pocit, ale snažila jsem se ho ignorovat. Ona ho ohlídá, co by se mohlo stát?
Odpověď na tuto otázku jsem dostala třetí den ráno, když mi zazvonil telefon. Lenka na druhém konci zněla podivně napjatě.
„Ahoj, jak se máš?“ zeptala se nepřirozeně veselým hlasem.
„Fajn, za chvíli vyrážím domů. Je všechno v pořádku s Richim?“ zeptala jsem se, a v tu chvíli jsem už tušila, že něco není v pořádku.
Následovalo dlouhé ticho. „Víš, stala se taková věc…“ začala opatrně.
Srdce se mi sevřelo. „Jaká věc, Lenko? Kde je Richi?“
„On… on mi trochu utekl. Ale neboj! Už ho našli, je v útulku.“
Musela jsem se posadit. V útulku? Jak se tam proboha dostal? Po chvíli mi Lenka s provinilým hlasem vysvětlila, co se stalo. Vzala Richiho v sobotu ráno na procházku do lesa. Byl prý tak poslušný a šikovný, že ho zkusila pustit z vodítka.
„Byl tak hodný, že jsem ho prostě pustila,“ řekla, jako by to bylo to nejlogičtější rozhodnutí na světě. „Pěkně chodil vedle mě, ale pak najednou něco ucítil, vystřelil mezi stromy a… a už se nevrátil.“
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Přesně tohle jsem jí říkala, že se může stát! Přesně před tímhle jsem ji varovala!
Místo abych jela rovnou domů, zamířila jsem do útulku. Cestou jsem přemýšlela, jestli je mi víc do pláče nebo do vzteku. Lenka hledala Richiho několik hodin, volala ho, prošla celý les. Nakonec to vzdala a začala obvolávat útulky v okolí. Naštěstí ho našel starší pán, na silnici u lesa. Richi pronásledoval kdovíco a byl celý udýchaný, špinavý, ale naštěstí nezraněný.
Když jsem ho uviděla v útulku, jak na mě kouká těma svýma provinilýma očima, všechen vztek byl rázem pryč. Byl v pořádku, a to bylo hlavní.
S Lenkou jsem si pak v klidu promluvila. Nebyla to zlá vůle, jen naivita a přesvědčení, že když jí Richi poslouchá doma na zahradě, bude ji poslouchat i v lese plném zajímavých pachů. Neuměla si představit, jak silný je lovecký instinkt ohaře.
Od té doby uplynulo několik měsíců. S Lenkou jsme stále kamarádky, ale Richiho už jí nesvěřuji. Když potřebuji odjet, vozím ho do psího hotelu. Je to dražší varianta, ale moje nervy a Richiho bezpečí za těch pár stovek navíc rozhodně stojí. A Lenka? Ta si pořídila vlastního pejska - jezevčíka, se kterým chodí do výcviku, aby příště věděla, jak se psem správně pracovat.
