Článek
Jenže teď tu sedím, píšu tenhle článek a říkám si: proč jsem to neudělala už dávno? Celý život jsem si myslela, že velká prsa jsou výhra. Všude kolem mě reklamy, filmy, časopisy – všichni ukazovali, že čím větší, tím lepší. Jenže realita je úplně jiná. Velká prsa nejsou jen symbolem ženskosti, ale taky pořádnou zátěží. A to doslova.
Moje prsa byla vždycky první věc, které si lidé všimli. Nezáleželo, jestli jsem měla krásné šaty, nebo obyčejné tričko – všechno na mně vypadalo nějak jinak, než jsem chtěla. Když jsem byla mladší, tak jsem si říkala, že je to vlastně fajn, že mám něco navíc. Ale čím jsem byla starší, tím víc mě to začalo obtěžovat. Nejen pohledy cizích lidí, ale hlavně ta tíha. Opravdu, kdo to nezažil, nepochopí. Každý den jsem cítila, jak mě prsa táhnou dolů, záda bolela, ramena byla otlačená od ramínek podprsenky. V létě jsem se potila pod prsy, v zimě jsem měla problém sehnat svetr, který by seděl na hrudníku, ale nebyl mi obrovský přes břicho a záda. A podprsenky? To je kapitola sama pro sebe.
Najít podprsenku, která by mi opravdu seděla, byl nadlidský úkol. V obchodě jsem si připadala jako exot. Prodavačky se na mě dívaly s lítostí, když jsem jim řekla svoji velikost. V kabince jsem si připadala jako v nějakém groteskním představení. Všechno vypadalo dobře, když jsem stála rovně, ale jakmile jsem se pohnula, podprsenka se posunula, začala mě tlačit, nebo naopak vůbec nedržela. Nejlepší byly sportovní podprsenky – ty aspoň držely všechno na svém místě, ale nosit je denně? To není úplně ženské a už vůbec ne pohodlné. Navíc jsem si připadala, že pořád něco skrývám, že se musím schovávat, aby si okolí nevšimlo, že mám „příliš“. Oblečení? Hrůza. Buď mi bylo malé přes prsa, nebo obrovské všude jinde. Mám úzká ramena, malý objem zad, ale ten hrudník! Všechno na mně vypadalo neforemně, a když jsem si chtěla koupit něco hezkého, musela jsem vybírat podle prsou, ne podle toho, co se mi líbí.
A pak přišel zlom. Jednoho dne jsem si řekla, že už toho mám dost. Proč bych měla celý život bojovat se svým tělem, když existuje řešení? Začala jsem hledat informace o zmenšení prsou. Nejprve jsem měla strach. Co když to bude bolet? Co když to nebude vypadat dobře? Ale čím víc jsem četla příběhy žen, které to podstoupily, tím víc jsem si byla jistá, že to chci taky. Objednala jsem se na konzultaci k plastickému chirurgovi. Pamatuju si, jak jsem seděla v čekárně a byla nervózní jako nikdy. Ale doktor byl úžasný, všechno mi vysvětlil, ukázal fotky před a po, popsal průběh operace i rekonvalescenci. Když jsem odcházela, měla jsem jasno. Chci to. Chci mít malá prsa, chci se cítit lehčí, svobodnější, chci si obléknout tričko bez toho, abych řešila, jestli mi bude odstávat na prsou a plandat všude jinde.
Den operace byl pro mě velký krok. Měla jsem strach, to přiznávám. Ale zároveň jsem cítila naději. Po operaci to pár dní bolelo, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Hlavně jsem věděla, že bolest je dočasná, ale úleva bude trvalá. Když jsem poprvé sundala obvazy a podívala se do zrcadla, měla jsem slzy v očích. Ale tentokrát to nebyly slzy smutku, ale radosti. Najednou jsem viděla svoje tělo tak, jak jsem si ho vždycky přála. Malá prsa, žádné balony, které by mi překážely v pohybu, žádná tíha. Prostě jsem byla sama sebou.
A to nejlepší? Můžu jít bez podprsenky! Něco, co jsem si nikdy předtím nemohla dovolit. Najednou jsem si mohla obléct šaty bez ramínek, tričko bez podprsenky, a necítila jsem se nesvá. Oblečení mi sedí, nemusím řešit, jestli mi někde něco odstává nebo naopak tlačí. Konečně se můžu oblékat podle toho, co se mi líbí, ne podle toho, co mi dovolí prsa. A záda? Přestala bolet. Ramena nejsou otlačená, v létě se nepotím pod prsy, v zimě si můžu vzít cokoliv, co je mi pohodlné.
Možná to zní jako maličkost, ale pro mě je to obrovská změna. Konečně mám pocit, že moje tělo patří mně, že ho nemusím schovávat, že se za něj nemusím stydět. A upřímně? Závidím sama sobě, že jsem se k tomu kroku odhodlala. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to mnohem dřív. Není to o tom, že bych se chtěla někomu zalíbit, nebo že bych chtěla být jako někdo jiný. Je to o tom, že jsem konečně sama sebou, že se cítím dobře ve svém těle, že mě nic neomezuje.
Často slýchám, že velká prsa jsou snem každé ženy. Ale já vím, že realita je úplně jiná. Každé tělo je jiné a každá z nás má právo rozhodnout se, co je pro ni nejlepší. Pro mě to bylo zmenšení prsou. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Dneska už se nebojím říct, že jsem šťastná, že jsem to udělala. Nikde mi nepřekáží žádné balony na hrudi, můžu se volně hýbat, sportovat, oblékat se podle sebe. A hlavně – cítím se svobodná. A to je pocit, který bych přála každé ženě, která se někdy cítila ve svém těle jako v pasti.
Pokud někdo váhá, jestli do toho jít, můžu říct jediné – poslouchejte sebe, ne okolí. Každý máme právo na to, abychom se cítili dobře ve svém těle. A někdy stačí jen udělat ten první krok. Já jsem ho udělala a nelituji. Naopak, mám radost z každého dne, kdy si můžu obléct cokoliv, co chci, a jít ven bez podprsenky. Jupíííí!
