Článek
Byla milá, usměvavá, vždy se chovala slušně, ale v jejích očích bylo něco, co mi říkalo, že jí nejsem dost dobrá. Nevadilo mi to. Ne každá tchyně musí být jako druhá matka. Jenže pak začaly její nenápadné poznámky.
„Tohle děláš zajímavě… Já bych to teda takhle nikdy nedělala.“
„Můj syn měl vždycky rád pořádné domácí jídlo, víš…“
„No jo, dneska mladí už dělají věci jinak. Já jsem ve tvém věku měla doma všechno tip top.“
Dlouho jsem si říkala, že to prostě jen tak plácá. Že to nemyslí zle, že je to její způsob komunikace. Ale čím častěji jsem tyhle věty slyšela, tím víc mi vrtalo hlavou, jestli tím nechce něco říct. A pak mi to došlo.
Jí nešlo o mě. Jí šlo o to, aby mi naznačila, že v téhle rodině budu vždycky ta druhá. Že ona byla první žena v životě mého muže. Že ona nastavila pravidla, jak se má žít, jak se má vařit, jak se má vychovávat. A já? Já jsem prostě někdo, kdo to dělá jinak. Tedy špatně.
Všechno do sebe zapadlo ve chvíli, kdy jsem slyšela, jak mému muži říká: „Víš, ona je hodná, ale na některé věci jsi prostě zvyklý jinak, viď?“ A on jen kývnul. Možná ani nevěděl, co tím chce říct. Ale já to věděla.
Nechtěla jsem dělat scény. Ani jsem nechtěla jít do přímého boje. Ale jednoho dne jsem jí na její poznámku odpověděla trochu jinak než obvykle. Když zase zmínila, jak dělá domácí knedlíky „pořádně“, podívala jsem se na ni a řekla: „To věřím. Ale víte, co je skvělé? Že dneska už si každý může vařit podle svého.“
Ticho. Dlouhé ticho. A pak: „No, asi máš pravdu.“
Od té doby mě nechala být. Možná jí došlo, že se nenechám srovnávat. Možná pochopila, že jsem jiná, ale nejsem horší. A možná jí prostě jen došla munice.
A já? Já se už těm jejím narážkám jen usmívám. Protože vím, že můj muž si vzal mě. Ne její verzi dokonalosti.
