Článek
Bylo horké srpnové odpoledne a Hana, žena v důchodovém věku s krátkým blond přelivem, právě usedla do kadeřnického křesla. Ještě než jí stihli přehodit přes ramena plášť, začala s úsměvem vyprávět, že se vrátila z dovolené u moře. Pleť měla hodně opálenou s hlubokými vráskami kolem očí, které se jí rozzářily pokaždé, když se smála. Kadeřnice se jí mezi řečí zeptala, jaké opalovací krémy používá, že je tak rovnoměrně opálená. Hana se zasmála, skoro posměšně, a mávla rukou. Žádné prý nepoužívá. Proč by taky měla? Nejela přece k moři proto, aby se vrátila domů bílá jako stěna.
V tu chvíli ztichlo celé kadeřnictví. Jedna mladší žena se zarazila a kadeřnice, která stála za Hanou s nůžkami, položila otázku ještě jednou, tentokrát s vážnější tváří. Vysvětlila, že vysoký faktor, třeba 30 SPF nebo 50 SPF chrání před UVA a UVB zářením a neznamená, že se člověk neopálí. Znamená to jen, že se opaluje pomaleji, bezpečněji, bez spálenin, a hlavně bez zbytečného rizika můžete být na slunci déle. Sama si nikdy netroufne vyjít na slunce bez ochrany. Nešlo o prázdné varování – před pár lety jí diagnostikovali melanom. Vzali jí kus kůže na zádech, pak přišla bolestná léčba a strach, který si s sebou nese dodnes.
Hana jako by ji vůbec neslyšela. Pokrčila rameny a opakovala, že krémy nepotřebuje. Opaluje se od mládí a nikdy se jí nic nestalo. Byla přesvědčená, že je to jen módní vlna, která má lidi donutit kupovat předražené lahvičky s krémy. A aby nebyla sama, ozvala se jiná zákaznice, také v letech, s tváří opálenou do tmavého odstínu. Přitakala jí, že bez faktorů se pokožka chytne rychleji, a obě se na sebe spokojeně usmály. Najednou to bylo dvě proti jedné. Proti kadeřnici, která věděla, co dokáže udělat slunce, když se člověk nechrání.
Seděla jsem tam jako tichý pozorovatel a dívala se na jejich tváře. Na vrásky, které se jako mapa vryly do jejich kůže, na tmavé skvrny a jizvy po letech vystavování slunci. Bylo to zvláštní – na jednu stranu obdiv k jejich sebejistotě, na druhou strach z té tvrdohlavosti. Kadeřnice už nic nenamítala, jen tiše pokračovala v práci, ale v jejích očích se mihl smutek. Věděla, že její vlastní zkušenost, která ji stála tolik bolesti, není dost silná, aby přesvědčila někoho jiného.
Odcházela jsem tehdy z kadeřnictví s pocitem, že jsem byla svědkem něčeho mnohem většího než obyčejné letní debaty. Byla to malá ukázka toho, jak lidé dokážou podceňovat rizika, jen aby získali pár dní bronzové barvy. Paní Hana možná odjela od moře spokojená, že se opálila podle svého, ale v hlavě mi zůstalo, že cena za ten hnědý odstín může být někdy až příliš vysoká. A že člověk často slyší varování, která ignoruje – dokud není pozdě.
