Článek
Stačí, abych vzala do ruky vodítko, a už vím, že se něco semele. Pes se těší ven, vrtí ocasem, já si navléknu bundu, zhluboka se nadechnu, otevřu branku – a sotva udělám dva kroky, už slyším známý hlas. „To je ale náhoda, že tě vidím! Půjdeme spolu, že jo?“ A ve mně to v tu chvíli udělá cvak. Protože to žádná náhoda není. Ona je totiž vždycky nablízku. Vždycky připravená. A já už si nepamatuju, kdy jsem šla naposledy ven bez toho, aniž bych řešila, jestli se mi někdo zavěsí na paty a bude mi diktovat tempo, téma a náladu.
Na začátku jsem to brala jako normální sousedskou všímavost. Kývla jsem, řekla, že fajn, šly jsme spolu. Jednou, dvakrát. Měla jsem dojem, že to pomine. Ale nepominulo. Stalo se z toho pravidlo. A z pravidla povinnost. A z povinnosti past. Protože když už řeknu, že nechci, tak „copak jsme se pohádaly?“ A když jí nezvednu telefon, protože si po dlouhém týdnu jen tiše sedím na zahradě s kávou a knihou, tak přijde osobně a začne si stěžovat, že se k ní chovám jako k cizí. Že ona si přece chce jen dobře popovídat. Jenže to není jen o hovoru nebo o jedné procházce. Každá procházka musí končit u ní na čaji a lívancích. Ona chce, ale já ne.
Je to každý den. Je to tlak. Neustálé připomínání, že ona ví, kde jsem byla, kdy jsem vyšla z domu, jestli jsem se vracela pozdě, co nesu v tašce, jak se tvářím. Komentuje, když mám nové boty, když nepozdravím dostatečně vesele, když spěchám a „nevěnuju jí pozornost“. Okomentuje i to, jak mám ostříhaného psa a že Jarda od vedle, má ale hafana ostříhaného líp. Ať zajdu tam, kam chodí on…A já začínám mít pocit, že mi někdo sebral kus svobody, aniž bych si toho všimla. Ne dramaticky. Ale plíživě. A velmi hlasitě.
Nejvíc mě zaskočila ta sobota. Byla jsem doma, telefon ztlumený, těšila jsem se na ticho. Vážně jsem si potřebovala odpočinout. A místo klidu přišlo zvonění jako poplach. Bouchání na dveře. A pak ona. Růžová rtěnka, naštvané obočí a tón, který by slušel vyšetřovateli. „Já ti volám, chci ti popřát k svátku, a ty nic? To se přece nedělá! Jsi vážně hrozná!“ A já tam stála v pantoflích, s ručníkem na hlavě, a nechápala, co se právě stalo.
Nikdy jsme si neřekly, že se budeme navštěvovat, nosit si bábovky a sedávat spolu u vína. Nikdy jsme si nedomluvily, že se budeme objímat při každé příležitosti. Jen jsme bydlely vedle sebe. A já si to nastavila slušně, ale s odstupem. Jenže ona si ten odstup nikdy nevzala jako daný. Vzala si ho jako výzvu.
Od té doby se dívám ven, než otevřu branku. Poslouchám, jestli náhodou nevrže její plot. Pozoruju, jestli je otevřené okno u její kuchyně. A když není, vydechnu. Mám pár minut pro sebe. Pár tichých minut se psem, kdy nemusím poslouchat, co si myslí o prezidentovi, jak se zdražuje, jak je to s tou a tou známou osobností, kdo umí vést stát a kdo je „jen figurka“. Nepotřebuju slyšet její výklady o všem, co se jí kdy stalo. Nechci odpovídat. Nechci být vždy dostupná.
A není to o tom, že bych byla neslušná nebo nepřející. Jen si hlídám svoje. Mám ráda klid. Svůj rytmus. Potřebuji chvíle ticha, chvíle o samotě. A ano, jsou dny, kdy nechci mluvit s nikým, i kdyby to byla nejlepší kamarádka – natož paní, se kterou mě spojuje jen plot. Jenže vysvětlit tohle někomu, kdo si myslí, že „blízkost je důkazem správnosti“, je skoro nemožné.
A tak hledám rovnováhu. Chci být zdvořilá, ale ne vlezlá. Chci být soused, ale ne společník. Chci si zachovat prostor, ve kterém můžu dýchat. Protože každý máme jinou míru blízkosti, jinou potřebu kontaktu. A někdy to není o hádce, ale o malém „ne“, které musí zaznít, jinak ztratíte sama sebe.
Zatím jsem to neřekla naplno. Stále volím obezličky, vymlouvám se, někdy předstírám, že telefon neslyším. Ale vím, že jednou to přijde. Jednou budu muset stát rovně, usmát se a říct: „Dneska jdu sama. Jen já a pes. Bez hovoru, bez plánů, bez komentářů.“ A třeba se urazí. Možná na chvíli. Možná navždy. Ale já se nadechnu.
Protože není špatné chránit si svoje. Není neslušné chtít být sama. A není nutné obhajovat touhu po klidu. Je to v pořádku. I když vám někdo cinká na zvonek a myslí si, že ví líp, co potřebujete. Nepotřebuje. A když to jednou řeknete nahlas, zjistíte, že jste pořád slušní. Jen už ne zapomenutí sami v sobě.
