Článek
Když jsem přijela na parkoviště u Lidlu, hned mi došlo, že dnes to nebude jednoduché. Bylo deset dopoledne, sobota, taková ta hodina, kdy už se všichni probrali, najedli a rozhodli se, že potřebují nakoupit právě teď. Objela jsem parkoviště jednou, pak ještě jednou, a jak už to bývá, pokaždé když jsem zahlédla nějaké místo, někdo jiný tam vjel v poslední vteřině. Byla jsem připravená zaparkovat klidně i daleko od obchodu, ale pak jsem si všimla volného místa hned u vchodu. Ten malý zázrak, který člověka potká jednou za čas.
Zpomalila jsem, blikla směrovkou a najela si tak, abych mohla v klidu zaparkovat. Jenže v tu chvíli jsem si všimla, že to místo je volné jen napůl. Auto vedle mělo dokořán otevřené dveře, jako by se někdo rozhodl - zaberu si prostor, protože můžu. Za volantem seděl muž s nohama vystrčenýma ven. Jednou rukou držel svačinu, druhou si opíral o volant. Jeho výraz byl takový ten nezaměnitelný pohled člověka, který nemá chuť ustoupit ani o centimetr.
Když slušnost narazí na zeď
Stáhla jsem okénko a snažila se být co nejklidnější. Požádala jsem ho, jestli by mohl dveře na chvíli zavřít, abych mohla zaparkovat. Nic složitého, nic, co by mu zabralo víc než dvě vteřiny. Jen malá ohleduplnost, kterou od sebe v běžném životě nějak automaticky čekáme. Jenže místo odpovědi, která by situaci urovnala, se na mě podíval s nenávistným výrazem. Jako bych po něm chtěla něco neuvěřitelně nepatřičného.
Řekl mi, že má právo si tam sedět jak chce. Prý ať si zajedu jinam, protože on se nikam hýbat nebude. A čím dál víc se rozčiloval, jako bych narušila jeho posvátný okamžik, kdy sedí ve svém autě, svačí a rozhodl se, že dveře prostě nezavře a nepustí žádného vetřelce. Jeho hlas sílil, nadával, máchal rukama a tvářil se, jako by mu svět patřil. Měla jsem pocit, že čím klidněji s ním mluvím, tím víc ho to dráždí. Vypadal, jako když tady čekal, až bude chtít někdo parkovat a pak si to užije.
Sobotní absurdní realita
Chvilku jsem čekala, jestli ho to nepustí a říkala si, kde se v lidech bere tolik zloby. Byla to jen malá prosba. Nic, co by mu ublížilo. Chvíli jsem přemýšlela, že ho to přestane bavit, ale jeho postoj byl jasný. Nepustí mě. Vydrží vzdorovat a klidně se pohádá, ale současně mi dá jasně najevo, že jsem pro něj nepodstatná a obtěžující. Nakonec jsem to vzdala, protože jsem necítila smysl tlačit se někam, kde evidentně nebude prostor pro normální chování. Nezničím si auto, jen proto, že někdo trpí stařeckými vrtochy.
Odjela jsem a našla místo až v úplně poslední řadě. Nevadilo mi to nakonec tolik, jako spíš ten pocit, že každodenní situace, které dřív byly jednoduché, se dnes mění v malá bojiště. Lidé jsou naštvaní, unavení, podráždění a někdy se to všechno vybije na úplné maličkosti. Parkoviště se stává symbolem toho, jak málo stačí, aby se někdo urazil, vybuchl nebo si usmyslel, že jeho svět je důležitější než všechno kolem. Parkoviště považuji za odstavné místo, kde zaparkuji, rychle nakoupím a odjedu a zbytečně nezabírám místo dalším.
Pocit, který zůstane
Když jsem pak tlačila plný vozík zpátky ke svému autu, napadlo mě, že takové situace nejsou o parkování. Jsou o tom, jak se k sobě chováme. Jak málo empatie v nás někdy zůstává, když máme pocit, že nám svět něco dluží. Ten chlap seděl dál ve svém autě, dveře široce otevřené, jako by chtěl světu dokazovat, že on ustupovat nebude. Zrovna chtěl zajet na místo jiný řidič, stejně jako já. Možná tam otravný dědek sedí celé dny…
A já jsem si uvědomila, že i když mě nepustil, možná jsem vyhrála já. Protože jsem odjela bez křiku, bez nadávek, bez potřeby dokazovat něco člověku, který stejně neposlouchá. A i když mě to na chvíli mrzelo, nakonec jsem ráda, že jsem neskončila na stejné úrovni.
