Článek
Přinesete ho zarostlého, odnesete upraveného a spokojeného. Jenže moje poslední zkušenost s Alanem, mým milovaným Yorkshirem, mi ukázala, že to může být i pořádné trauma – a to nejen pro psa, ale i pro jeho majitele.
Když jsem dorazila do salonu, abych si Alana vyzvedla, byla jsem připravená na jeho obvyklý, slušivý sestřih. Ale to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Můj krásný, huňatý Yorkshire tam stál úplně dohola! Žádné typické dlouhé vousky, žádný nadýchaný ocásek, nic. Prostě holé, vyholené tělíčko s vykulenýma očima, které mi říkaly: „Mami, co se to stalo?“
Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě někdo dělá legraci. „Tohle není můj pes,“ chtělo se mi křičet. Ale byl to Alan. Jenže místo elegána vypadal jako zmoklá krysa. Když jsem se vzpamatovala z prvního šoku, otočila jsem se na slečnu za pultem a zeptala se, co se sakra stalo. Když jsem přišla do salonu, recepční se snažila tvářit velmi mile.
S naprostým klidem mi oznámila, že „bohužel zapomněli dát na strojek nástavec“ a když si toho všimli, už s tím nešlo nic dělat. Tak ho prý dostříhali dohola, aby to vypadalo „aspoň trochu rovnoměrně“.
Tohle jsem slyšela správně? Prostě jen tak "zapomněli"? Nejde přece o to, že se někdo uklikl na počítači a smazal soubor. Tohle je živé stvoření, můj pes, který teď vypadá jako nějaký exotický Naháč. Vypadal jako holé kuře. Vážně ani chlup na něm nezůstal!
„A ještě něco,“ pokračovala paní za pultem. „Budeme to muset naúčtovat jako normální střih.“ To mě dostalo. Nechtěla jsem věřít tomu ,co slyším.
Zohyzdí mi psa a ještě mají tu drzost mi říct, že za to mám zaplatit?
„To myslíte vážně?“ vyhrkla jsem. „Ostříháte mi psa dohola omylem a ještě po mně chcete peníze?“
„Bohužel se stala chyba, ale práce byla provedena,“ odvětila slečna nevzrušeně.
Práce byla provedena. No jasně. Asi jako když vám malíř místo bílé barvy natře celý byt na fialovo a pak vám s klidem oznámí, že „práce byla provedena“.
Alan se mezitím celý klepal. Bylo jasné, že je mu zima. Celý život byl zvyklý na svou jemnou, dlouhou srst, a teď z něj udělali holátko. Ani nevím, jestli byl víc zmatený on nebo já.
„Podívejte se na něj!“ ukázala jsem na chudáka Alana, který se na mě díval s výrazem totální zrady. „Tohle je podle vás normální?“
Slečna se zatvářila lehce provinile, ale pořád se držela své chladné profesionality. „Je nám to líto, ale chyby se stávají.“
Ano, chyby se stávají. Ale tohle není malá chyba. To je něco, co ovlivní nejen vzhled, ale i pohodlí a zdraví mého psa na týdny, možná měsíce. Měla jsem vztek. A měla jsem pocit, že v tom salonu to nikoho nezajímá.
Odmítla jsem zaplatit. Trvala jsem na tom, že za něco takového nehodlám dát ani korunu. Slečna si povzdechla a po chvíli zavolala vedoucí. Ta se na Alana podívala a po krátkém rozhovoru mi nabídla slevu. „Můžeme vám dát třicetiprocentní slevu, ale platba je stále nutná.“ Strávili s ním přece čas!
V tu chvíli jsem si připadala jako v nějakém absurdním filmu. Zničí vzhled mého psa, traumatizují ho, a ještě mám být ráda, že dostanu slevu? Připomínalo mi to scénu z nějakého špatného filmu: „Omlouváme se, že jsme vám podpálili auto, ale můžete dostat nový kobereček zdarma.“
Nakonec jsem jim tam nechala jen drobné a vzala Alana pryč. Ať si mě klidně dají na černou listinu. Už se tam nikdy nevrátím. Cestou domů jsem se musela smát – ale byl to jen zoufalý, hysterický smích . Můj krásný Alan teď vypadal jako oškubaná kuřecí prsíčka z obchodu.
Doma jsem ho hned zabalila do teplé deky, ale bylo vidět, že se necítí ve své kůži. Neustále se olizoval, třásl a snažil se pochopit, co se stalo. A já se jen modlila, aby mu srst rychle dorostla a hlavně, aby neměl nějaké dlouhodobé trauma.
Postupně mu srst dorůstá, vypadá jako ježek a nosí svetřík i doma. Venku na procházce si lidé myslí, že mám nového psa, takový je „fešák“.
Co mě na tom ale nejvíc šokovalo, nebyl jen ten omyl, ale přístup salonu. Místo upřímné omluvy a okamžité snahy to nějak odčinit se tvářili, jako by se nic zásadního nestalo. A právě to mě přimělo k zamyšlení: jak často se to asi děje i jiným lidem? Kolik dalších pejsků si prošlo podobným „omylem“ a jejich majitelé to prostě jen tiše skousli? Včera jsem šla kolem salonu a viděla novou ceduli: „Specialisté na kreativní stříhání psů“. No nazdar, říkám si tak jestli ten náš střih byl kreativní, jak to vypadá, když se jim nedaří. A dejte si pozor, ať místo psa si nepřinesete domů něco, co vypadá jako kříženec mezi krysou a gumovou hračkou.
Poučení z tohoto příběhu? Pečlivě vybírejte, kam svého mazlíčka posíláte. Čtěte recenze, ptejte se známých a hlavně – nespokojte se s tím, že „chyby se stávají“. Protože některé chyby se prostě stát nemají.
