Článek
Na tuhle návštěvu u kadeřnice se těším vždycky. Je to takový malý rituál, pauza od každodenního shonu, čas jen pro mě. Chodím ke stejné ženě už roky, známe se dobře, víme, co která čeká. Ona ví, jakou barvu chci, já vím, že mě nebudou čekat žádné zbytečné dotazy na to, kde jsem byla na dovolené nebo co si myslím o sousedce z protějšího vchodu. Ne že bych byla protivná, to ne, jen mám ráda ten klid, tu důvěru, že dvě hodiny prostě můžu být. Bez výkladu, bez přetvářky.
A právě tenhle klid byl včera rozmetán na kusy. Přijdu, usmějeme se na sebe, vybereme barvu, jdeme na to. Já už se vidím s časopisem v ruce, v pozadí šum fénu, sem tam něco prohodíme, ale nic rušivého. Jenže do salonu zrovna přišla jiná klientka – ne ke mně, ale ke kolegyni mojí kadeřnice. A upřímně? Stačila minuta, abych pochopila, že dneska ten tichý čas nebude.
Začalo to nevinně – něco o receptech, co si vytiskla z internetu, jak pekla podle televize a že manžel říkal, že ten koláč chutnal jako od její matky. Dobře, řekla jsem si, bude chvíli povídat, třeba se to zklidní. Jenže ne. Ta žena nemluvila. Ta jela. Jako by měla v sobě motor. O pečení přešla k tomu, jak je manžel nemožný, že doma nic neudělá, jak jí bolí záda a že děti taky nic nepochopí. Vnoučata jsou prý tak rozjívená, že by si na ně měla škola pořídit zvonění elektrickým proudem. Pak otočka na politiku – že už je všechno drahý, důchody mizerný, sousedka protivná a že svět už není, co býval.
A to všechno – bez pauzy na nádech. Skákala z jednoho na druhé, bez logiky, bez zábran. Mluvila hlasem, který překřikoval fén, jako by se chtěla ujistit, že ji slyší celý blok. A že ji slyšíme všichni – o tom nebylo pochyb. V jednu chvíli jsem ztratila přehled o tom, jestli mluví o sousedce, dceři nebo svém zubaři. A to nejhorší? Ona se opakovala. Po dvaceti minutách jsem už věděla, jak se jmenuje její pes, jak často chodí na záchod její nejmladší vnučka a jak ji bolí pravé koleno. A to všechno ani nebylo potřeba slyšet. Ale nešlo se tomu vyhnout.
Moje kadeřnice na mě jen občas koukla do zrcadla, takovým tím výrazem: vydrž to, to přejde. Jenže ono to nepřešlo. Naopak. Když konečně zaplatila, už jsme si v duchu všichni oddychli. Jenže neodešla. Vrátila se. A ještě jednou. Aby nám ukázala video, kde její vnučka údajně „nádherně mluví“. No a to znamenalo, že nám začala napodobovat její „ňaní, bubu, taťu“, jako by sama byla dvouleté dítě. Přímo uprostřed salonu, s telefonem v ruce, s hlasem, který rezonoval o stěny jako poplašné zařízení.
V tu chvíli jsem pochopila, že tyhle moje dvě hodiny klidu se prostě nekonají. Že z mé malé oázy se stal otevřený mikrofon pro někoho, kdo celý týden neměl komu vyprávět, a teď to všechno prostě vyvalil na nás. A že je jí úplně jedno, jestli někdo jiný přišel taky s očekáváním ticha.
Odešla nakonec. Ale ve mně to zůstalo. Ne vztek. Spíš únava. A otázka: Proč si někteří lidé myslí, že když mluví, tak automaticky mají právo na pozornost? Neříkám, že člověk nemá sdílet. Ale všechno má své místo. A hlavně míru.
Možná jsem přecitlivělá. Možná jen unavená. Ale salon není veřejná zpovědnice. A kadeřnice není terapeutka. Ticho není nepřítel. Ticho je prostor, kde může člověk chvíli být sám se sebou. A já ho včera neměla. A chybělo mi to.
Příště si zas sednu do toho křesla. A budu doufat, že tam nebudu s celou jednou domácností navíc. Protože někdy opravdu stačí jen dvě osoby – já a moje kadeřnice. A jeden obyčejný, klidný, lidský střih.
