Článek
Oldřich Vízner bojuje s Parkinsonovou chorobou a dny tráví v léčebně dlouhodobě nemocných. On, který dřív stál na jevišti se samozřejmou lehkostí, se nyní potýká s nemocí, jež mu vzala nejen pohyb, ale i paměť. Podle lidí z jeho okolí už některé známé tváře nepoznává. A právě to je na této životní etapě nejtěžší – ztrácet spojení se světem, který dřív tolik miloval.
Zdravotní potíže ho provázely už delší dobu. V roce 2019 podstoupil operaci kyčle, ale zákrok měl komplikace a bylo nutné ho opakovat. Od té doby se bez hole neobešel. Když se pak v roce 2023 přidaly příznaky Parkinsonovy choroby, bylo jasné, že návrat na divadelní prkna už není možný. Vízner se stáhl do ústraní a jeho herecká kariéra se uzavřela tiše, bez rozloučení. Nezůstal ale bez pomoci – podporu mu poskytl Nadační fond Jiřího Menzela, díky němuž mohl dostat nadstandardní péči.
Herecké profesi zasvětil celý život, a jak sám kdysi poznamenal, herci neodcházejí do důchodu – hrají, dokud můžou. Pro něj však nastal moment, kdy už nemohl.
Díky podpoře, která k němu přišla v pravou chvíli, může dnes Oldřich Vízner žít důstojněji, než by mu samotnému jeho zdravotní stav dovolil. Přijal ji s pokorou a vděčností, bez potřeby velkých slov. Pomoc, kterou získal, je součástí většího příběhu – příběhu, který začal v momentě, kdy Olga Menzelová pečovala o svého vážně nemocného manžela. Dva roky se o něj starala doma bez odpovídající opory ze systému. Právě tehdy si uvědomila, jak těžké je pro nemocného umělce zajistit všechno potřebné, pokud nemá zázemí nebo finanční rezervy.
Tato osobní zkušenost byla klíčová pro vznik nadace, jejímž cílem je pomáhat těm, kteří celý život stáli na scéně nebo před kamerou, ale na konci svých sil zůstávají tak trochu sami. Lidé si často představují, že známá tvář znamená také pohodlné stáří. Ale realita je jiná – výkonný umělec, herec, který nedostává tantiémy, se ve stáří nemá o co opřít. Honoráře za dávno odvysílané filmy jdou jinam. A tak i ti, kdo kdysi patřili k miláčkům národa, mohou najednou čelit situaci, kdy si musejí říct o pomoc, nebo tiše přijmout, že není nikdo, kdo by jim pomohl.
Oldřich Vízner patřil mezi pilíře české herecké scény. Dlouhé roky byl jistotou, že když se objeví na jevišti nebo ve filmu, divák dostane víc než jen výkon – dostane atmosféru, styl, charisma. Právě proto je dnes tak důležité, že nezůstává zapomenutý. Že někdo vnímá, jak moc si i herci zaslouží důstojné stáří. A že pomoc není projevem lítosti, ale obyčejné lidskosti.
Jeho elegance, suchý humor a specifické charisma ho předurčily k rolím mužů, kteří okouzlovali bez velkých gest. S Ondřejem Havelkou vytvořil ikonické duo v Saturninovi, v paměti zůstává i jeho podání Donutilova protipólu ve filmech a seriálech. Dnes už se tyto role neobnoví, ale zůstávají ve vzpomínkách diváků, kteří ho milovali.
Jeho kolegové vnímají jeho současný stav s bolestí, ale i s respektem. Vědí, že nemoc si nevybírá a že ani talent či sláva nejsou ochranou před tím, co může přijít. Pomoc, kterou dnes dostává, není charita – je to forma vděčnosti. Je to způsob, jak společnosti připomenout, že lidé, kteří celý život dávali druhým radost a inspiraci, mají nárok na péči, když se jejich svět začne uzavírat.
Příběh Oldřicha Víznera není jen smutnou zprávou o stárnutí slavného herce. Je i tichou připomínkou toho, že úspěch v kultuře nemusí znamenat bezpečí na stáří. Je zároveň důkazem, že solidarita a vděčnost mají stále své místo. A především je to lidský portrét muže, který si i v nemoci zachoval důstojnost.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/oldrich-vizner-herec-parkinsonova-nemoc-demence-ldn.A250404_083801_lidicky_sub
Autorský text
