Článek
Když poprvé oznámil, že začne běhat každé ráno, brala jsem to jako snahu o změnu životního stylu. Poslední měsíce byl často unavený, podrážděný a mluvil o tom, že potřebuje ventil. Podpořila jsem ho, protože to znělo rozumně. Ale hned první týden jsem cítila, že nejde jen o sport. Viděla jsem, jak si pečlivě vybírá oblečení, jak si geluje vlasy, i když se chystal jen na běhání po parku. A ten telefon, který měl pořád po ruce, jako by snad čekal na nějaké znamení, byl najednou důležitější než cokoliv jiného.
Došlo mi, že něco není v pořádku, když před odchodem začal kontrolovat svůj vzhled víc než jindy. Nikdy se nijak neřešil, ale teď se upravoval před zrcadlem tak dlouho, až to působilo zvláštně. Přitom tvrdil, že jde jen běhat, žádná věda. Jenže když jsem mu jednou popřála hezký trénink, usmál se způsobem, jaký jsem u něj dlouho neviděla. Byl v tom druh lidí, kteří se těší na někoho jiného, ne na běhání.
Úsměv, který jsem už neznala
Začala jsem pozorovat, že se vrací v úplně jiném rozpoložení, než jaké běžci obvykle mívají. Nebyl zadýchaný, nebyl zpocený, jen zářil jako někdo, komu se právě splnilo malé tajné přání. Jednoho rána se vrátil dokonce o víc než hodinu později, než měl. Zatímco dříve spěchal do práce, teď nikam nechvátal. Uvnitř mě se ozývala nejistota, ale snažila jsem se ji umlčet. Věřila jsem mu. Nebo jsem aspoň chtěla věřit.
Jenže se to opakovalo. Běhání se prodlužovalo, ranní úsměvy se prohlubovaly a můj klid se pomalu vytrácel. Začal být pozornější, milejší, nosil mi malé dárky a choval se tak hezky, až mi to bylo podezřelé. Jako by se snažil vyrovnat něco, co by mě bolelo, kdybych o tom věděla. To byla chvíle, kdy jsem si poprvé položila otázku, jestli opravdu běhá.
Pravda, která se sama nabídla
Osud to za mě vyřešil jednoho obyčejného rána. Šla jsem do obchodu a cestou jsem ho zahlédla. Nestál na trase svého běžeckého okruhu a ani se nesnažil běhat. Stál u lavičky a vedle něj žena. Mladší, energická, povídali si tiše a on měl na sobě právě ten úsměv, se kterým se vracel domů. Neviděl mě. A mně se v tu chvíli zhroutil kus světa. Ten pohled byl krátký, ale stačil na to, abych pochopila všechno, co jsem předtím nechtěla vidět.
Domů jsem šla jako v mlze. Všechno ve mně křičelo, abych si zachovala důstojnost. Nepřistihla jsem ho přímo, ale ten obraz se mi usadil hluboko v hlavě. Nešlo ho vymazat. Nešlo pokračovat dál v předstírání, že je všechno v pořádku. Když se vrátil, věděla jsem už podle očí, že by přiznal jen to, na co bych se zeptala.
Konec, který začal jako nový začátek
Ten večer jsem s ním mluvila klidně. Nevyčítala jsem, jen jsem chtěla vědět pravdu. A on ji nakonec řekl. Nebylo to plánované, prý šlo jen o setkání, která se změnila ve zvyk. A běhání bylo jen záminkou, jak uniknout. Jeho slova bolela, ale zároveň mi přinesla zvláštní pocit úlevy. Protože lhát uměl dobře, ale pravdu říct neuměl vůbec.
A tak jsme se ocitli na rozcestí. Já s vědomím, že už nechci žít ve stínu cizího úsměvu. A on s pochopením, že ke mně se už vrátit neumí.
