Článek
Když jsem si poprvé všimla fotky, nebyla jsem si jistá, jestli se mi to zdá. Na obrazovce byl můj syn, rozesmátý, v bundě, kterou mu vybírala moje máma. Vedle něj moje dcera s copánky, které jsem jí ráno zapletla. Fotka byla veřejná, s popiskem o rodinném víkendu a šťastném dni. Jenže já u toho nebyla. Moje děti jsou moje rodina, nejsou její! Vždy budou moje. A hlavně jsem o tom, že jejich fotky budou na síti, vůbec nevěděla.
Nešlo jen o jednu fotku. Když jsem se podívala dál, zjistila jsem, že podobných momentů je víc. Výlety, narozeninový dort, obyčejné odpoledne doma. Moje děti tam byly vykreslené jako součást cizího příběhu. Příběhu, do kterého jsem neměla žádné slovo. A přesto šlo o děti, které jsem porodila, vychovávám a chráním každý den.
Pocit bezmoci, který se těžko popisuje
Nejhorší nebyl vztek. Byl to pocit, že mi někdo bere kontrolu nad něčím nesmírně citlivým. Nad soukromím mých dětí. Internet nezapomíná a každý obrázek tam zůstává déle, než si kdo připouští. Najednou jsem si uvědomila, že jejich tváře vidí lidé, které neznám. Že se někde ukládají momenty, které patří jen jim a rodině.
Zkusila jsem to nejdřív řešit klidně. Napsala jsem bývalému partnerovi, že mi to není příjemné. Odpověď byla stručná a vyhýbavá. Prý to nemyslí špatně, prý je jeho partnerka má ráda a jen sdílí radost. Jenže láska k dětem ještě neznamená právo rozhodovat za jejich rodiče. A už vůbec ne za oba.
Hranice, které nikdo nerespektoval
Nejvíc mě zaskočilo, jak samozřejmé jim to celé připadalo. Jako by bylo normální, že někdo cizí vytváří veřejný obraz mých dětí bez jakékoliv domluvy. Bez otázky, bez respektu. Jako by rodičovství bylo možné rozšířit o každého, kdo zrovna vstoupí do života bývalého partnera.
Začala jsem přemýšlet, co to vlastně dětem dává. Jestli potřebují být součástí cizí prezentace, cizího příběhu, který je vyprávěn podle něčích jiných pravidel. Já sama jsem vždycky byla opatrná. Sdílela jsem minimum a vždy s vědomím, že chráním jejich budoucí soukromí. A teď někdo jiný bez váhání boří tyto hranice. Úplně cizí žena se fotí s mými dětmi a předvádí se na instagramu. Vsadím se, že ani děti o tom neví nic.
Když se ozvete, jste za tu špatnou
Ve chvíli, kdy jsem jasně řekla, že si to nepřeji, přišlo zlehčování. Prý přeháním. Prý dneska sdílí každý. Prý bych měla být ráda, že je má někdo rád. Jenže tady nešlo o city. Šlo o princip. O to, že rodič má právo rozhodovat o tom, kde a jak se jeho děti objevují.
Najednou jsem byla ta komplikovaná. Ta, co kazí pohodu. Ta, co dělá zbytečný problém. A přitom jsem jen chtěla jednoduchou věc. Aby se mě někdo zeptal. Abych měla možnost říct ano nebo ne. Aby moje role mámy nebyla odsunutá stranou jen proto, že je to pohodlnější.
Lekce, kterou jsem si nevybrala
Celá tahle situace mi otevřela oči. Ukázala mi, jak snadno se v rozpadlých vztazích zapomíná na respekt. Jak rychle se hranice překročí a jak těžké je je znovu nastavit.
Vím, že má cenu o tyhle záležitosti a soukromí našich dětí bojovat. Klidně, věcně, ale důsledně. Protože nejde o ego dospělých, ale o děti, které nemají možnost se bránit samy. A pokud mám být za tu nepohodlnou, tak ať. Raději budu matka, která chrání, než někdo, kdo se jen tiše dívá, jak jí cizí člověk vypráví život jejích dětí po svém.
