Článek
Přišel obyčejný e-mail s pozvánkou. Nic výjimečného, pár vět, datum, místo, podpis třídní. Přesto jsem se na něj dívala dlouho. Třídní sraz po letech. Spousta jmen, která jsem si musela znovu vybavovat, obličeje, které se mi v hlavě míchaly s dětskými úsměvy a rozpaky. A jeden mezi nimi, který se mi vybavil okamžitě. Ne proto, že by byl tehdy nejpopulárnější, ale proto, že byl můj svět. Moje první všechno.
Týdny před srazem jsem se přistihla, jak se dívám do zrcadla trochu jinak. Ne kvůli němu, samozřejmě – alespoň jsem si to říkala. Spíš kvůli sobě, kvůli tomu, jak moc času uplynulo. Všimla jsem si vrásek kolem očí, drobných změn, které jsem dřív přehlížela. Bylo to zvláštní – jako bych se připravovala na setkání nejen s lidmi z minulosti, ale i s dívkou, kterou jsem kdysi byla.
Sraz se konal v malé restauraci na okraji města. Všechno tam vonělo po víně a nostalgii. Hluk, smích, pár rozpačitých objímání, rychlá slova o dětech, práci a životě. A pak se stalo něco, co jsem sice tušila, ale přesto mě to zasáhlo silněji, než jsem čekala.
Otočila jsem se, možná jsem cítila v zádech jeho pohled a uviděla ho. Stál opřený o zeď, s pohárem v ruce, trochu jiný, trochu stejný. Vlasy měl o něco kratší, oči stejné. Ty oči, ve kterých se kdysi zrcadlil celý můj svět. Na vteřinu jsem ztratila pojem o čase. Všechno se mi vrátilo – ten den, kdy mě poprvé doprovodil ze školy, první letní polibek, hloupé hádky i ten tichý konec, když jsme každý šli jinam a slova se vytratila.
Přistoupil blíž. Neřekli jsme nic zásadního, jen obyčejné fráze, jak se máš, co děláš, kde žiješ. Ale mezi těmi větami bylo všechno. Mlčení, které mělo váhu let. Pohledy, které říkaly víc než všechny ty roky beze slov. A v tu chvíli jsem pochopila, že žádná první láska nezmizí. Jen se schová hluboko a čeká na svůj okamžik, kdy se připomene.
Když jsme si připíjeli, smáli se starým historkám a poslouchali známé písničky, cítila jsem se jako někdo, kdo se na chvíli vrátil domů. Ale ne domů k němu – domů k sobě. K té dívce, která tehdy věřila, že všechno má svůj čas a že některé city přetrvají, i když se jejich tvar změní.
Rozloučili jsme se pozdě v noci. Dali jsme si pusu na tvář. Krátce, s úsměvem a pohledem, který řekl všechno. Nepotřebovali jsme sliby, ani plány na zítřek. Jen tichý souhlas, že tohle setkání mělo smysl. Že někdy člověk potřebuje vidět minulost tváří v tvář, aby ji mohl pustit.
Když jsem pak jela domů nočním městem, cítila jsem zvláštní klid. Ne lítost, ne touhu. Spíš vděčnost. Za to, že jsem mohla znovu potkat člověka, který mě kdysi naučil, co znamená milovat poprvé. A že i když už život dávno napsal jiné kapitoly, ta první zůstane navždy jenom moje.
