Článek
Spoléhala jsem na systém, věřila v jistotu, kterou stát sliboval. A místo pocitu bezpečí přišla hanba, bezmoc a vztek, který ve mně zůstává dodnes.
Když jsem si nesla domů obálku s rozhodnutím, byla jsem přesvědčená, že konečně uvidím částku, která mi dá klid. Desítky let jsem vstávala brzy, pracovala přesčasy, někdy i o víkendech. Nikdy jsem nechtěla být nikomu na obtíž a vždycky jsem věřila, že ten čas a úsilí se jednou promění v jistotu. V tom tichém bodu života, kdy člověk konečně může trochu zpomalit. Jenže to, co na mě čekalo v papírech, se ani vzdáleně nepodobalo poklidné budoucnosti.
Seděla jsem doma a prsty se mi třásly, když jsem zírala na částku, která jako by popírala celý můj život. Nešlo jen o čísla. Šlo o pocit, že někdo vymazal roky námahy, držení rodiny nad vodou, období, kdy se člověk musel uskromnit, aby děti měly vše potřebné. Byla to rána, která zasáhla hluboko do hrdosti. Zdálo se mi, jako by stát řekl, že můj život nestál za víc.
Když systém zapomene na lidi
Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vše jsem odváděla pravidelně, poctivě, tak jak bylo požadováno. Nikdy jsem si nenechala vyplácet nic bokem, protože jsem věřila, že se to nevyplácí. Poctivost byla pro mě samozřejmostí. Jenže když pak vidíte, jak jiní lidé, kteří odpracovali sotva polovinu, pobírají vyšší částky, začne ve vás klíčit pocit nespravedlnosti. A ten je horší než samotné malé číslo.
Říkala jsem si, že to třeba špatně počítám, že něčemu nerozumím, ale po několika telefonátech a vysvětleních mi došlo, že tohle je realita. Moje realita. Člověk by čekal, že když ho systém potřeboval, byl důležitý. A když potřebuje on systém, má se stát neviditelným. Je těžké to přijmout, zvlášť když člověk ví, že celý život nepolevil.
Vztek, který střídá smutek
Nejdřív jsem se zlobila. Pak jsem se rozplakala. Nejde o to, že bych neuměla žít skromně. Naučila jsem se to dávno. Ale chtěla jsem mít právo na důstojnost. Na možnost jednou si koupit něco jen pro radost. Na to, abych nemusela obracet každý výdaj v ruce několikrát, než se rozhodnu. Dělala jsem všechno správně, tak proč jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě systém za něco trestá?
Začala jsem si vzpomínat na všechny ty chvíle, kdy jsem šla z práce vyčerpaná, ale spokojená, protože jsem věřila, že to má smysl. A tohle uvědomění bolelo snad nejvíc. Jako kdyby někdo znehodnotil všechno, co člověk budoval. Vztek se střídal se smutkem a já jsem nevěděla, jak se z toho pocitu dostat.
Hledání cesty, která člověka znovu postaví na nohy
Nakonec jsem si uvědomila, že to nesmím nechat být. Ne proto, že bych chtěla bojovat se světem, ale proto, že chci bojovat sama za sebe. Za svůj život, který měl hodnotu. Za své roky práce, které si zaslouží respekt. Napsala jsem odvolání, i když mi spousta lidí říkala, že je to zbytečné. A přestože možná neuslyším jinou odpověď, nechci mlčet.
Člověk se někdy probudí do reality, která je tvrdá a nefér, ale právě v těch chvílích pozná, že ještě není ztracený. Že má sílu se ozvat. A že i když systém někdy selže, vlastní hrdost je to, co nám nesmí vzít nikdo. A pokud je můj důchod urážkou, kterou mi předložili, beru ji jako výzvu. Výzvu k tomu, že moje hodnota neleží v čísle na papíru. Opravdu sociální systém mě ocenil na směšných 12 650 Kč. Ale moje hodnota je v životě, který jsem odpracovala srdcem.
