Článek
Těšili jsme se všichni – učitelé mluvili o turistice, o ohništi pod hvězdami a o tom, že budeme mít prostor si naposledy užít jeden druhého bez školních lavic. Jenže místo bezstarostného výletu jsme se dočkali trapasu, který poznamenal nejen naši třídu, ale i naše kamarádství.
Pamatuju si to napjaté očekávání, když autobus zastavil u chatového areálu v horách. Každý běžel obsadit postel v pokoji, smáli jsme se, fotili na mobily, hráli si na dospělé. Jenže právě to hraní na dospělost bylo kamenem úrazu. Několik kluků s sebou totiž přivezlo něco víc než jen spacák a karimatku – z tašek vytáhli lahve vodky zabalené do mikin a cigaretové krabičky pečlivě ukryté v ponožkách. Navenek to vypadalo jako frajeřina, tehdy to tak i působilo. Ale ve skutečnosti to byla časovaná bomba.
Večer po večeři se místo očekávaného zpívání u ohně potají sešla parta v jednom z pokojů. Zněly záchvaty smíchu, šepoty a nakonec i hlasitý křik. Vodka mizela rychleji než limonáda a cigarety se rozdávaly jako žvýkačky. Všichni věděli, že se něco děje, ale nikdo si netroufl zaklepat a zjistit víc. Jen učitelka na chodbě zpozorněla, když jeden z kluků vrávoral směrem na toaletu. Byl bledý a z očí mu tekly slzy. V tu chvíli už nebylo co skrývat – dveře se rozlétly a učitelé našli uvnitř skupinku, která si připadala dospělá, ale působila spíš komicky a smutně.
Ráno nás čekala nepříjemná scéna. Celá třída musela nastoupit na verandu chaty. Nikdo se nesmál, nikdo nefotil. Atmosféra byla těžká, skoro až dusivá. Ti, kdo zařídili alkohol, stáli se sklopenýma očima. Učitelé mluvili klidně, ale v jejich hlase bylo slyšet zklamání. Byli jsme deváťáci, čekali, že jsme už dost velcí na to, abychom si podobnou věc odpustili. Jenže my jsme selhali. Výlet sice pokračoval, ale radost z něj se vytratila. Místo dlouhých her na louce nebo společného zpívání se lidé rozdělovali do skupinek. Přátelství, která předtím působila pevně, se najednou otřásala.
Po návratu přišel trest. Rodiče se museli dostavit do školy, padlo několik dvojek z chování a celá třída si odnesla cejch problémové. Ale horší než tresty byla ta zvláštní pachuť mezi námi. Najednou jsme nebyli „parta deváťáků“, která si umí užít poslední chvíle, ale skupina, která si navzájem přestala věřit. Ti, co se na výletě opili, se snažili tvářit, že o nic nejde. Ale věděli, že nás zklamali, a tak se raději drželi stranou. Ti ostatní se mezi sebou hádali, jestli to učitelé neměli vyřešit mírněji, nebo jestli naopak nebylo dobře, že se ukázalo, jak to doopravdy je.
Dnes, s odstupem let, se na to dívám jinak. Tehdy to byla ostuda, na kterou jsme chtěli rychle zapomenout. Teď ale vidím, že to byl okamžik, kdy jsme poprvé pocítili váhu odpovědnosti. Už to nebyla jen dětská hra na dospělost, ale skutečná lekce, že činy mají následky. Ten výlet nám nevzal jen radost, vzal nám i iluzi, že jsme jedna nerozlučná parta. Ale zároveň nás naučil, že každé rozhodnutí – i to, co uděláme tajně někde v chatě – může ovlivnit nejen nás, ale i všechny kolem. A možná právě to je vzpomínka, která s námi zůstala nejdéle.
