Článek
Měla jsem namířeno do vedlejší vesnice na zmrzlinu, na kterou jsem se těšila celý týden. Cesta ubíhala příjemně, ptáci zpívali, slunce hřálo. Prostě idylka.
A pak se to stalo. Zrovna jsem sjížděla z kopce, když jsem v protisměru zahlédla cyklistu. Nejdřív jsem si ho nevšímala, ale jak se blížil, začalo mi být jeho vzezření povědomé. To snad ne, pomyslela jsem si. Ale jo. Byl to on. Můj ex-manžel Karel.
Musím říct, že jsem na vteřinu ztratila kontrolu nad řídítky. Kolo se nebezpečně rozkymácelo a já málem skončila v příkopu. Na poslední chvíli jsem to ustála, ale srdce mi bušilo jako o závod. Ne kvůli adrenalinu z té skoronehody, ale proto, že jsem ho viděla.
S Karlem jsme se rozvedli před třemi lety. Nebyl to hezký rozvod. Vlastně to bylo peklo. Hádky, obviňování, tahanice o majetek. Klasika. Od té doby jsem ho neviděla a upřímně, bylo mi tak dobře.
Jenže teď tam byl. Na kole. V tom svém směšném cyklistickém oblečku, který vždycky nosil. Vypadal stejně jako tehdy - trochu při těle, s prošedivělými vlasy. Jen ty vrásky kolem očí byly hlubší.
Když mě uviděl, zastavil. Já jsem zastavila taky, i když jsem nevěděla proč. Možná ze setrvačnosti, možná ze slušnosti. Nebo možná proto, že jsem byla v šoku a nevěděla, co jiného dělat.
„Ahoj,“ řekl. „Ahoj,“ odpověděla jsem automaticky. A pak nastalo to nejdelší ticho mého života. Co říct člověku, se kterým jste strávili 15 let života a pak se rozešli ve zlém? „Jak se máš?“ zeptal se nakonec. Typický Karel. Vždycky se ptal na ty nejbanálnější věci v těch nejnevhodnějších chvílích.
„Dobře,“ odpověděla jsem stroze. Neměla jsem náladu se s ním bavit. Chtěla jsem jen, aby tahle situace skončila. Abych mohla pokračovat ve své cestě za zmrzlinou a zapomenout, že jsem ho kdy potkala.
Ale Karel měl zjevně jiné plány. „Vypadáš dobře,“ řekl s úsměvem. „Sportuješ?“ Jako by to nebylo zřejmé z toho, že sedím na kole. „Jo, snažím se,“ odpověděla jsem. A pak, protože jsem nechtěla být úplně nezdvořilá, jsem dodala: „Ty taky.“
A tak jsme tam stáli, dva ex-manželé na kolech, uprostřed silnice, a snažili se vést normální konverzaci. Bylo to absurdní. Přistihla jsem se, že přemýšlím o všech těch letech, co jsme spolu strávili. O dobrých časech, kterých bylo hodně, i o těch špatných, které nakonec převážily.
Karel začal mluvit o své práci, o tom, jak se mu daří. Poslouchala jsem ho na půl ucha a přemýšlela, proč mi to vlastně říká. Copak jsme přátelé? Copak mě zajímá, co dělá? Ale pak jsem si uvědomila, že možná ano. Možná mě to trochu zajímá. Koneckonců, byl součástí mého života po tak dlouhou dobu.
Jak tam tak stál a mluvil, všimla jsem si, že má na ruce snubní prsten. Nový snubní prsten. Takže se znovu oženil. Ta myšlenka mě překvapivě zabolela. Ne proto, že bych ho chtěla zpět. To v žádném případě. Ale bylo to jako definitivní tečka za naším společným příběhem.
„Ty ses znovu oženil?“ zeptala jsem se, přerušujíc jeho monolog o nějakém pracovním projektu. Zarazil se, podíval se na svou ruku a pak zpět na mě. „Jo,“ řekl trochu rozpačitě. „Před rokem. S Petrou. Pamatuješ si ji? Pracovala v té kavárně, kam jsme chodívali.“
Pamatovala jsem si ji. Mladá, hezká servírka, která vždycky flirtovala s Karlem. Tehdy jsem si z toho nic nedělala. Teď jsem přemýšlela, jestli to začalo už tehdy. Jestli jsem byla tak slepá, nebo jestli to přišlo až po našem rozvodu.
„To je fajn,“ řekla jsem, i když to vůbec fajn nebylo. Bylo to divné a nepříjemné a já jsem chtěla být kdekoliv jinde, jen ne tady. „Jsem rád, že jsi v pohodě,“ řekl Karel s úsměvem. „Vždycky jsem doufal, že budeš šťastná.“
Ta věta mě zasáhla víc, než jsem čekala. Protože jsem věděla, že to myslí upřímně. Že navzdory všemu, co se mezi námi stalo, mi opravdu přeje to nejlepší. A já jsem si uvědomila, že mu to přeju taky.
„Díky,“ řekla jsem tiše. „Já tobě taky.“ A myslela jsem to vážně. Možná jsme nebyli schopni být spolu šťastní, ale to neznamenalo, že jsme si nepřáli štěstí toho druhého.
Pak jsme se rozloučili. Bylo to krátké a trochu neohrabané, ale ne nepřátelské. Nasedli jsme na kola a každý jsme jeli svým směrem. Já jsem pokračovala do té vesnice na zmrzlinu, ale už jsem na ni neměla takovou chuť.
Večer jsem zavolala své nejlepší kamarádce Smála se tomu, jak jsem málem sjela do příkopu, když jsem Karla uviděla. „To je jako z nějaké romantické komedie,“ řekla. Ale nebyla to komedie. Byl to život. Můj život.
A jak jsem tam tak seděla a povídala si s ní, uvědomila jsem si jednu věc. Že jsem vlastně ráda, že jsem Karla potkala. Ne proto, že bych ho chtěla zpět do svého života. Ale proto, že to setkání mi ukázalo, jak daleko jsem se posunula. Jak jsem vyrostla a změnila se.
Možná, že jsem kvůli němu málem skončila v příkopu. Ale neskončila. Ustála jsem to. A to je možná to nejdůležitější ponaučení z celého toho setkání. Že ať už nás život překvapí čímkoliv, můžeme to ustát. Můžeme jet dál. A po cestě si dát tu zmrzlinu, na kterou jsme se tak těšili.
A kdo ví? Možná příště, až se s ním setkám, už budu mít novou zmrzlinu v ruce a on bude mít novou manželku po ruce. A my se budeme dívat jeden na druhého s úsměvem, jako dva lidé, kteří se znají, ale už nejsou součástí té samé cesty. Ale to je jiný příběh.
