Článek
Nikdy jsem nebyla úplně ten typ, co vyčnívá. Vždycky spíš zodpovědná, praktická, taková ta, co má všechno srovnané. Rodina, práce, děti, péče, povinnosti. Roky jsem žila přesně podle plánu. A ne že bych byla nešťastná, to ne. Ale v tom tichém běhu dní se ve mně pomalu rodilo něco, co jsem dlouho neuměla pojmenovat. Touha. Touha po volnosti. Po dobrodružství. Po větru ve vlasech, silnici přede mnou a nikom, kdo by říkal, kam mám jet.
A pak přišel zlom. Možná to byl věk. Možná první chvíle, kdy jsem pocítila, že děti mě už tolik nepotřebují. Možná první prázdné odpoledne, kdy jsem si uvědomila, že mám čas. Pro sebe. A že ho nechci vyplnit jen úklidem nebo vařením. Chtěla jsem něco svého. Něco bláznivého. Něco, co nikdo nebude čekat.
Motorky mě fascinovaly odjakživa. Jako mladá jsem se na ně dívala s respektem a závistí. Ale vždycky jsem si říkala, že to není pro mě. Že na to nemám odvahu, že je to nebezpečné, že co by tomu řekli doma. A pak najednou přišla chvíle, kdy jsem se přistihla, že už mi není dvacet, ani třicet… a že čekám pořád na něco, co si vlastně mohu dovolit jen já sama.
A tak jsem se přihlásila do autoškoly. Na motorku. V padesáti. Mezi kluky, kteří by mohli být mými syny. První jízda? Katastrofa. Klepaly se mi ruce, třásly nohy, a když mi poprvé chcípl stroj u semaforu, málem jsem to zabalila. Ale nezabalila. Každá další lekce byla o kousek lepší. Nejen technicky, ale hlavně v hlavě. Přestala jsem se bát. Začala jsem si věřit. A když jsem nakonec složila zkoušky, měla jsem pocit, že jsem vyhrála víc než řidičák. Že jsem přepsala sama sebe.
Koupila jsem si stroj. Ne žádného drobečka. Pořádnou silnější motorku, černou, krásnou, silnou. A pak jsem poprvé vyjela. Sama. Za město. Do zatáček. Do krajiny. A s každým ujetým kilometrem jsem cítila, jak se mi v hlavě čistí prostor, jak se tělo napíná a mysl zpívá. Byla jsem svobodná. A taky jsem se konečně cítila živá.
Děti se ze začátku smály. Myslely si, že si dělám legraci. Pak mě chvíli přesvědčovaly, ať si koupím radši skútr, prý bezpečnější. Ale já věděla, co chci. A i když měly strach, nakonec uznaly, že mám právo rozhodnout si o svém životě po svém. Dnes už mě podporují. A někdy, když jim pošlu fotku z cesty přes Alpy nebo z italského pobřeží, píšou mi: „Mami, jseš borec.“
Moje motorka se stala mým společníkem. Jezdím sama. Ne proto, že bych nechtěla s někým jet. Ale protože si ty chvíle užívám. Ten klid, tu koncentraci, ten rytmus. Udržuju se kvůli tomu v kondici, protože jezdit není jen o sezení. Je to o síle, o rovnováze, o soustředění. A taky o pokoře. Na silnici nikdy nevíte, co přijde. Ale o to víc si vážím každého návratu. Každé jízdy. Každé chvíle, kdy vím, že tohle jsem si vybrala já.
Dnes je mi přes padesát. A je mi líp než kdy dřív. Ne kvůli motorce samotné. Ale kvůli tomu, co mi dovolila najít. Sama sebe. Odvahu. A radost. Takovou tu opravdovou, co necítíte kvůli někomu jinému, ale kvůli sobě. Když jedu krajinou, vidím víc než jen cestu. Vidím svobodu, kterou jsem si dala. A vím, že dokud budu moct držet řídítka, budu jezdit.
Možná to není sen každé ženy. Ale byl to sen téhle ženy. A já jsem ráda, že jsem si ho splnila. I když jsem se u toho bála. I když jsem měla pochybnosti. I když si někdo ťukal na čelo. Protože některé sny mají čekat, až jim dozraje čas. A ten můj přišel přesně v momentě, kdy jsem ho nejvíc potřebovala.
